Recenze

Kam jedeme, tati?: Příběh plný emocí, při kterém vás nejednou zamrazí

4. března 2013 v 16:17 | Anitta
Tato knížka se mi dostala do rukou teprve nedávno a musela jsem si ji přečíst rovnou dvakrát. Je psána velmi jednoduše, každé sdělení je vystiženo okaždé v pár řádcích. Naše profesorka literatury nás věčně prosí, abychom četli smysluplné knihy, které nás změní. Musím říct, že Fournierovi se to povedlo.

Knížku Kam jedeme, tati? (v originále Où on va, papa?)francouzského spisovatele Jeana-Louise Fourniera by si měl přečíst snad každý. Hořkosladké vyprávění otce dvou mentálně postižených synů vás donutí zamyslet se nad tím, zdali jsou vaše problémy skutečně tam vážné, jak se mohou zdát…

Představete si, že jednoho dne vykradou zloději váš byt, zároveň dostanete toho dne v práci výpověď a při cestě domů dost nešikovně zakopnete a zlomíte si nohu. Zní to scéna z dramatického filmu? Možná. Ale jak potom správně nazvat situaci, kdy se vám narodí rovnou dvě mentálně postižené děti?

Kdy je vezete autem a jedno z nich, to desetileté, neustále dokola každý den opakuje tu samou větu "Kam jedeme, tati?". A kdy se pokoušíte smířit s tím, že si ani s jedním nikdy nebudete schopni jako rodič povídat o škole, o dospívání, o jeho přátelích…? Protože nikdy do školy chodit nebudou, přátele nepoznají a hlavně nikdy mentálně nedospějí… Kdy se vám život nevratně změní ze dne na den v peklo, které jste ani v nejmenším neočekávali.

Knihu Jeana-Louise Fourniera bych mohla nazvat deníkem, kde si spisovatel ulevuje od tíživých pocitů, ovšem zcela netradičním způsobem - tak, jak by nikdo z nás nejspíš neočekával. Zaznamenává zde společně strávené chvilky se svými dvěma malými syny s jakýmsi odstupem a nadhledem, ale zároveň člověk při čtení pociťuje spisovatelovu bezmoc, jež vyplývá z nejednoho řádku jeho zápisků. Každou událost vypráví jen v několika větách a zakončuje ji pointou, která vás úplně ochromí. Člověk nemusí být zkušeným čtenářem náročné četby. Fournierovu knihu pochopí každý. Je psána jednoduše, ale rozhodně ne na úkor její kvality. Máte pocit, jako by při čtení jeho myšlenky samy od sebe proudily do vaší mysli a živě se vám přehrávaly v hlavě. Nejednou vás při čtení zamrazí v zádech. A možná budete i plakat.

Skutečně emoce autor skrývá za ironii a každá kapitola je plná cynismu. "Nestydíš se, Jeane-Louisi, že se ty, jejich otec, vysmíváš dvěma malým capartům, kteří se ani nedokážou bránit? Ne. To totiž neznamená, že bych je neměl rád," píše autor ve své knize. Člověk se v tu chvíli sám sebe ptá, jestli je nějaká správná cesta, jak si v takové situaci počínat. Jde se vůbec nad takovým životním údělem povznést? Možná sebrat poslední síly a pokusit se dívat na svůj příběh trochu jinýma očima… Nebo se o to alespoň pokusit, jako to udělal Fournier.

Kniha je nesmírně působivá. Četla jsem ji před několika měsíci, dvakrát. Příběh ve mně zanechal dodnes spoustu emocí a jako jedna z mála knih změnil můj pohled na svět. I přes její jednoduchost, jsem se nad četbou stále pozastavovala a musela přemýšlet. Tato kniha nepatří jen do rukou rodičům handicapovaných dětí, jak by se mohlo na první zdát. Podle mého názoru by si měli Fournierův příběh přečíst všichni. Možná vás totiž jeho kniha změní. Tak jako změnila mě. Člověk se zamyslí nad svým životem a zdánlivými problémy mnohdy se nad sebou musí zastydět. Na světě je totiž bezpochyby jediná věc, která je opravdu důležitá - a to je zdraví. A myslím si, že právě Jean-Louis Fournier je jeden z těch, který vás o tom přesvědčí.

Hodnocení: 100%

Hunger Games (2012): Svět ovládla dramatická science fiction s nádechem romantiky

21. července 2012 v 20:44 | Anitta
Sci-Fi / Drama / Thriller / Akční
USA, 2012, 142 min
Tak je to tady. Další filmové šílenství. Collinsová napsala zajímavý příběh, který svým nápadem předčil všechnu ostatní science fiction a stejně tak jako čtyřdílná Twilight sága se těší obrovské popularitě. Fanoušci berou útokem knihkupectví za knihkupectvím a čím dál tím více přibývá spousta takzvaných "fan videí" a "fan povídek". Nevím, co je na tom pravdy, ale Collinsové se údajně příběh zrodil v hlavě mezitím, co přepínala mezi televizní reality show a zprávami z války z Iráku. Každopádně nápad se uchytil a rozpoutal ve světě další mánii. Zkrátka ta samá komedie, která vznikla po celém světě již dvakrát. Jednou to byla harrypotter mánie, podruhé svět dobyl čtyřdílný román o upírech. Teď je to dramatická science fiction o nevinných dětech uvězněných v aréně s jediným posláním. Navzájem se vyvraždit, dokud nezůstane jen jeden vítěz.

Příběh se odehrává v budoucnosti na bývalém území Severní Ameriky. Nyní zde leží dvanáct krajů a jejich mocný vládce, nadřazený kraj zvaný Kapitol. Protože se již jednou pokusily ostatní kaje vydobýt svoji nezávislost velkou vzpourou, rozhodl se Kapitol zpřísnit svoji nadvládu. Jako připomínku jejich vzpoury založí brutální Hladové hry, ve kterých se mezi sebou utkají samotné děti obyvatel všech krajů. Právě tam se blíže poznávají dvě hlavní postavy - chudá dívka Katniss a chlapec z rodiny pekařů, Peeta, kteří byli vybráni jako zástupci z dvanáctého kraje. Zatímco doma na Katniss čeká její opravdový kamarád Hurikán, Katniss a Peeta se začínají stále víc sbližovat.

Filmové zpracování prvního dílu této trilogie sklízí také velký obdiv. Nebudu si stěžovat na to, že se jedná o pouze jednu věkovou kategorii. Hunger Games jsou filmem natočeným ve stylu dnešní mládeže a hlavní hrdiny představují mladí dospívající lidé. Dalo se tedy předpokládat, že osloví hlavně teenagery. Collinsová měla o cílové skupině čtenářů zcela jasno - psala příběh o mladých pro mladé. A režisér Gary Ross se snažil pouze dodržet stejná pravidla a stejnou cílovou skupinu. Dovedu si představit, že dospělého překvapí propracované speciální efekty, nadchne je práce kostymérů a pokud nejsou přehnaně náročnými diváky, spokojí se i s hereckými výkony hlavních hrdinů. Zkrátka taková lepší nadprůměrná science fiction.

V čem mě ale Gary Ross trochu zklamal, byly obrovské skoky v ději. První část Hladových her jako by navíc trvala pár vteřin, druhá část se naopak občas vlekla. A o té úmyslně roztřesené kameře na začátku filmu snad raději nebudu příliš mluvit. Tohle se filmařům opravdu nepovedlo a byť to režisér myslel sebelíp, na mě jako diváka takové záběry působili dost nepříjemně, spíše jako rušivý element. Výběr prostředí a jeho finální počítačové úpravy, kde se Hladové hry odehrávají, dopadly také dost mizerně. Prostý les a obyčejné louky a sem tam nějaká ta počítačová ohnivá koule. Jaká to škoda, že zrovna na tom nejdůležitějším filmaři tolik šetřili…

V celku jsem byla s filmovou adaptací knihy spokojená. A vděčit za to můžu hlavně mladé herečce Jennifer Lawrence. Díky za tu přirozenost a nenucenost, kterou ve filmu předvedla! Žádná strojená hrdinka, která dokáže sebelepší science fiction proměnit v katastrofu (teď už zbývá jen věřit českým dabérům, že se nedopustí podobného skandálu, který vznikl po nadabování Twilight ságy…). Nakonec jsem si ale přeci jen řekla, že do kina zajdu za rok i na dvojku. Na to, jak si nový režisér Francis Lawrence poradí s filmovou verzí dalšího dílu Hunger Games, jsem skutečně zvědavá.

Hodnocení: 70%

Melancholia (2011) – Děsivě krásný film o konci světa

24. června 2012 v 15:18 | Anitta

Drama / Sci-Fi

Dánsko / Švédsko / Francie / Německo, 2011, 136 min


Po ne příliš úspěšném sci-fi snímku "2012" režiséra Rolanda Emmericha, který se zabývá otázkou mayského proroctví o konci světa, se minulé léto v kinech objevil žánrově i tematicky stejně laděný film Melancholia. Autorem je dánský režisér Lars von Trier (Antikrist, Dogville, Tanec v temnotách), specialista na drama s mrazivým a hypnotickým dějem. Vychází z hojně diskutovaného tvrzení o blížícím se konci světa, které proniklo nejen do filmografie, ale objevuje se například i v hudbě a zabývá se jím řada spisovatelů.

Úvahy o konci světa vychází ze záznamů mayské civilizace a jsou odvozeny od faktu, že mayský kalendář údajně končí datem 21. prosince 2012. Jak už jsem prozradila, toto tajemné datum se rozhodl použít ve snímku Melancholia také režisér Lars von Trier. Nečekejte však ohranou novodobou sci-fi plnou počítačových efektů. Úkolem Melancholie nebylo vytvořit děsuplnou atmosféru plnou ječících hrdinů, ale předat divákům Trierovu zkušenost a pohled, jakým vnímá svět on sám.

Nápad natočit Melancholii se Trierovi zrodil v hlavě během jedné z návštěv svého psychoterapeuta, kde mu bylo řečeno, že lidé s depresivními poruchami mají tendenci zvládat kritické situace lépe než lidé zdraví a psychicky vyrovnaní. Příběh dvou sester Justine (Kirsten Dunst - Marie Antoinetta, Spider Man) a Claire (Charlotte Gainsbourg - Antikrist), z nichž jedna (Justine) trpí těžkou depresí a utápí se v obavách a ta druhá (Claire) se jí snaží podat pomocnou ruku, přesně odráží Trierovu zkušenosti. O jedné ne příliš vydařené noci, kdy se Justin vdává, se na obloze objevuje záhadná planeta. Ta se má v nejbližší době srazit se Zemí. Zhroucená Justine ztrácí chuť žít a její obavy ze srážky stále rostou. Jakmile se však zánik Země definitivně potvrdí a lidé se připravují na nejhorší, je to právě Justine, která pomáhá svoji sestře Claire udržet se na nohou.
Film protkává od začátku do konce děsivě mrazivá atmosféra, kterou Trier úžasně vykresluje zvoleným prostředím a hudbou. Nejsou to jen slova, která obohacují film houstnoucí atmosférou. Velkou roli zde hrají hlavně samotné pohyby, gesta a výrazy ve tvářích hlavních postav. Přiznávám, že jsem se zprvu obávala, jak si s hlavní rolí poradí Kirsten Dunst, kterou zná většina z nás jako tu "otravně uječenou holku ze Spider Mana. Teď mohu říct, že si poradila skvěle a nedovedu si představit nikoho, komu by role seděla více. S hereckým obsazením se Trier trefil rozhodně do černého.

Nutno podotknout, že stejně tak jako u Trierova Antikrista není film zcela vhodný pro slabší povahy. Ovšem nemáte-li strach z pořádně mrazivého a až děsivě krásného filmu o konci světa, bude se vám Melancholia rozhodně líbit.

Hodnocení: 90%

Milujete výstřední knižní hrdiny? Pan Kaplan vás nezklame.

26. března 2012 v 19:45 | An!tta
Ahoj, po delší době přidávám recenzi na známé dílo Lea Rostena. Tu knihu jsem si zamilovala :-). Pokud se vám recenze líbila, podpořte jí v soutěži Dětské tiskové agentury - zde. Hlasovat můžete v anketě po pravé straně!
Anitta


Když se řekne výstřednost a originalita, ihned si vybavím slavné dílo Lea Rostena. A nemusím snad ani připomínat jméno excentrického hlavního hrdiny. Pan Hyman Kaplan je v knize popisován jako boubelatý muž s jablkovitými tvářemi, nažloutlými plavými vlasy a modrýma očima. V náprsní kapse zásadně nosí vždy dvě pera a nikdy ho neopouští dobrá nálada. Je nadmíru nepřizpůsobivý - věci se jednoduše musí přizpůsobit jemu. A tak to dopadlo i s češtinou.

Příběhy o podivínovi Kaplanovi původně vycházely postupně ve 30. letech 20. století v americkém časopise The New Yorker. Později byla v roce 1937 vydána samostatná kniha pod názvem The Education of H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N. Příběhy pana Kaplana přirostly k srdci nemalé části amerických čtenářů. A tak se o dvacet let později autor rozhodl napsat druhý díl s názvem The Return of H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N. Popularita Rostena opět stoupla a brzy byl požádán o souborné vydání obou dílů. V roce 1976 vychází závěrečné vydání O KAPLAN! My KAPLAN!. Netrvalo dlouho a Rostenovo dílo se objevilo také u nás. Překladu se v roce 1987 ujal Antonín Přidal a vyšlo pod názvem Pan Kaplan má stále třídu rád.

"Meno na svůj referát je: Moje houby. Moje houby sou šecky mošny důry. Lesni důry, loučni důry, horsky důry, prostě cik cak do číroty," popisuje například v jedné z kapitol náš hlavní hrdina svoje hobby, když dostává za úkol přednést před třídou večerní školy svůj referát. Tento pilný, ovšem bohužel už ne tolik jazykově nadaný účastník večerních kurzů angličtiny, dokáže čtenáře bezpochyby pobavit (a mnohdy i pořádně překvapit) svoji vynalézavostí. Rostenův nápad zakomponovat do příběhu ze školních lavic právě dospělé osoby byl vskutku výjimečný. Učinit však hlavní postavou právě pana Kaplana bylo geniální.

Velkou zásluhu na českém vydání z roku 1987 má již zmíněný překladatel Antonín Přidal. Jak už jsem výše uvedla, pana Kaplana pravidla pravopisu nechávají chladným. O to více jsem musela žasnout nad veškerou prací našeho překladatele. V originální verzi si pan Kaplan pohrává s angličtinou. Na našeho překladatele připadl tudíž velmi nelehký úkol - pohrát si po vzoru hlavní postavy s češtinou. České novotvary a hrátky s jazykem pana Přidala jednoznačně dokazují, jak je náš jazyk vlastně bohatý a kolik impozantních vět lze v českém jazyce vůbec za pomoci fantazie vytvořit.

Nezapomenutelná individualita hlavního hrdiny, neobvykle zakomponovaný příběh ze všedního života a neuvěřitelné experimenty s jazykem - to vše si pokaždé vybavím při vzpomínce na Rostenovo dílo. Tuto knihu jistě ocení nejen milovníci slovních hrátek, ale také každý, kdo se rád při čtení baví. Ráda bych v tuhle chvíli vymyslela vhodný výraz, kterým bych dílo vychválila. Výjimečné...? Ojedinělé...? Výstřední...? Originální...? Nenacházím správných slov, má veškerá vyjádření by nejspíš zněla jako klišé, ba ne-li přímo omšele. Škrtám, přepisuji, zoufale prosím fantazii o spolupráci a pak mi na mysl přijde jediná, leč velmi výstižná myšlenka. Jak ráda bych teď vlastnila Přidalovo jazykové nadání!

Rozbřesk: 1. část.: Populární upíří romance konečně přináší pořádný děj.

29. ledna 2012 v 11:03 | An!tta
Fantasy / Romantický / Thriller
USA, 2011, 116 min
Režie: Bill Condon
Závěrečná část strhující upíří romance zamířila do českých kin v polovině listopadu. Jestliže máte rádi tajemno, láká vás svět nebezpečných vlkodlaků a krvelačných upírů, ale zároveň byste rádi chvílemi něco romantického, možná že právě Rozbřesk splní vaše požadavky.
Po velkolepé svatbě Belly a Edwarda se oba milenci vydávají do Ria de Janeira na opuštěný ostrov, kde prožijí svoji svatební noc. Jejich štěstí však naruší zcela nečekaná událost. Bella je těhotná. Pro Jacoba je tohle poslední kapka. V jeho očích se Edward stává tím největším nepřítelem a je pevně rozhodnut proti němu bojovat. Bella vypadá čím dál hůř a ztrácí své poslední síly. I přesto je pevně rozhodnutá, že dítě musí přijít na svět.
Hudební podklad Cartera Burwella nás sem tam nechává zavzpomínat na úplné počátky Twilightu, nejednou totiž ve filmu zazní starý známý soundtrack z předchozích dílů.
Čtvrtá část Twilight ságy nabízí díky větší akčnosti a celkového vývoje příběhu velkou podívanou nejen svým stálým fanouškům. Velkou roli zde hrají také povedené triky a počítačové efekty, u nichž je třeba zmínit oproti předchozím dílům znatelný pokrok. Jako diváka mě nejvíce uchvátil jako vždy přirozený herecký výkon profesionálky Kirsten Stewart, naopak přílišná (a v případě zamilované dvojice dosti kontrastní) křečovitost Roberta Pattinsona, na mě působila částmi tak trochu jako rušivý element.
Nutno podotknout, že hodnocení závěrečného dílu dosti ovlivňuje věk diváka, ze zkušenosti jasně vyplývá, že romantickou upíří sérii oceňují spíše mladší děvčata, naopak opačná pohlaví a dospělí v kině soustředili svoji pozornost spíše na nerušené chroupání popcornu. Pokud vás ovšem láká akčnost a romantika v jednom a skousnete vášnivé líbačky zamilované dvojice uprostřed scén plných napětí, Rozbřesk vás rozhodně nezklame.
Hodnocení: 65 %

Hanna (2011). Neobvyklá akční podíbvaná o mladičké dívence s revolverem v ruce.

26. července 2011 v 9:21 | An!tta

Tajemný / Thriller / Akční / Krimi
USA, 2011, 111 min.
Režie:Joe Wright
"Oh, I missed your heart." Takhle zní první věta filmu, která nám otevírá dveře ke skutečně velmi akční podívané. Zcela neobyčejná dospívající dívka Hanna (Saoirse Ronan - čti [sýrša]) právě zasáhla svoji kořist. Vyrůstá s otcem, bývalým tajným agentem, v chýši uprostřed finských zasněžených lesů a ještě nikdy v životě se nesetkala s elektřinou, neměla žádné přátelé, nikdy nemilovala ani neslyšela hudbu. Civilizace a moderní svět jí nic neříkají, ona se věnuje lovu divé zvěře a učí se bojovým technikám. Hanna je neobyčejně silná a dokáže porazit každého dospělého muže. Ve chvíli, kdy bude připravena vyrazit do světa a zbavit se zlomyslné agentky Marissy (Cate Blanchett) stačí, aby stiskla jediné tlačítko na vysílači. A to také udělá.


Začíná film plný zběsilých honiček, brutálních rvaček, s nimiž se mísí příjemné vsuvky Hannina putování a objevování dosud neodkrytých tajemství světa. Na cestě potkává veselou hippie rodinku z Británie a zároveň tak poznává svoji první kamarádku (Jessica Branden).


Joe Wright vytvořil svým způsobem tak trochu divný film o divný dospívající dívce. Ačkoliv nemám akční filmy pro jejich stálý stereotyp a neustálé rvačky příliš ráda, Hanna mě dokázala oslovit a setřást ze mě všechnu tu averzi ke všem "krvelačným akčňákům". Film se může pyšnit spoustou výborných záběrů akčních scén, pěknými kompozicemi krajiny, špičkový soundtrackem od The Chemical Brothers a potlesk si zaslouží také výtečné obsazení rolí. Zvláště Cate Blanchett mě svým výkonem dokázala skutečně uchvátit - již dlouho jsem tak charismatického záporáka opravdu neviděla. Nad čím jsem však musela nechápavě zakroutit hlavou, byla logika některých scén filmu. Náhlé Hannino zkušené brouzdání po internetu mě donutilo trochu se nad celou situací pousmát. Že by v sobě naše hrdinka probudila další zvláštní schopnost a i bez předešlého kontaktu s technikou začala sama od sebe rozumět počítačům?


Na druhou stranu u Hanny však není třeba hledat logiku. Nečekejte žádné jasné myšlenky a silné emoce. Hanna je tu proto, aby vás vtáhla do pořádného dobrodružství a ukázala vám neobvyklý akční film o ledově klidné mladičké dívence s revolverem v ruce.


Hodnocení: 60%


Juno (2007). Film hledající kompromis mezi rozumem a citem.

23. července 2011 v 15:18 | An!tta
Milí čtenáři, ještě než se pustíte do čtení, ráda bych vás upozornila, že tohle je moje historicky první recenze. Berte ji proto s rezervou, člověk jednou prostě musí nějak začít... Prozatím kratší mini recenzička.

Co znamená spadnout po hlavě do problému, poznává šestnáctiletá hrdinka Juno (Ellen Page) na vlastní kůži. Nezastavitelný kolotoč potíží roztáčí právě nechtěné těhotenství s teenagerem Pauliem (Michael Cera) a pokračuje setkáním s adoptivní rodinou, kterou zvolí Juno po nepříjemné zkušenosti v Centru pro pomoc ženám jako vhodnou alternativu.

Film hledá kompromis mezi rozumem a citem - hrdinka nakonec vlivem okolí zamítá možnost potratu, ale zůstává si však stále vědoma, že o dítě by se sama postarat nedovedla. Příběh s vážným tématem je podán vtipně a s nadhledem, občas do něj vstoupí hlubší city a následná vlna dojetí. Chvílemi jsem se musela nad Juno překvapeně usmívat, jindy mě příběh někde uvnitř úplně rozechvěl.

Juno je dramatický příběh dospívající dívky podáván diváku s nadsázkou a odlehčením. Když pominu nepřirozeně poklidnou reakci rodičů na dceřino těhotenství a příliš jednoduchou zápletku, nakonec mě film závěrečně chtě nechtě dojal a já si z něj odnesla spoustu poučení, zvláště fakt, že Ellen Page je výborná herečka. Bezpochyby předvedla skvělý výkon, dle mého názoru zastoupila značné procento kvality filmu.

Hodnocení: 85%
 
 

Reklama