Březen 2013

Kam jedeme, tati?: Příběh plný emocí, při kterém vás nejednou zamrazí

4. března 2013 v 16:17 | Anitta |  Recenze
Tato knížka se mi dostala do rukou teprve nedávno a musela jsem si ji přečíst rovnou dvakrát. Je psána velmi jednoduše, každé sdělení je vystiženo okaždé v pár řádcích. Naše profesorka literatury nás věčně prosí, abychom četli smysluplné knihy, které nás změní. Musím říct, že Fournierovi se to povedlo.

Knížku Kam jedeme, tati? (v originále Où on va, papa?)francouzského spisovatele Jeana-Louise Fourniera by si měl přečíst snad každý. Hořkosladké vyprávění otce dvou mentálně postižených synů vás donutí zamyslet se nad tím, zdali jsou vaše problémy skutečně tam vážné, jak se mohou zdát…

Představete si, že jednoho dne vykradou zloději váš byt, zároveň dostanete toho dne v práci výpověď a při cestě domů dost nešikovně zakopnete a zlomíte si nohu. Zní to scéna z dramatického filmu? Možná. Ale jak potom správně nazvat situaci, kdy se vám narodí rovnou dvě mentálně postižené děti?

Kdy je vezete autem a jedno z nich, to desetileté, neustále dokola každý den opakuje tu samou větu "Kam jedeme, tati?". A kdy se pokoušíte smířit s tím, že si ani s jedním nikdy nebudete schopni jako rodič povídat o škole, o dospívání, o jeho přátelích…? Protože nikdy do školy chodit nebudou, přátele nepoznají a hlavně nikdy mentálně nedospějí… Kdy se vám život nevratně změní ze dne na den v peklo, které jste ani v nejmenším neočekávali.

Knihu Jeana-Louise Fourniera bych mohla nazvat deníkem, kde si spisovatel ulevuje od tíživých pocitů, ovšem zcela netradičním způsobem - tak, jak by nikdo z nás nejspíš neočekával. Zaznamenává zde společně strávené chvilky se svými dvěma malými syny s jakýmsi odstupem a nadhledem, ale zároveň člověk při čtení pociťuje spisovatelovu bezmoc, jež vyplývá z nejednoho řádku jeho zápisků. Každou událost vypráví jen v několika větách a zakončuje ji pointou, která vás úplně ochromí. Člověk nemusí být zkušeným čtenářem náročné četby. Fournierovu knihu pochopí každý. Je psána jednoduše, ale rozhodně ne na úkor její kvality. Máte pocit, jako by při čtení jeho myšlenky samy od sebe proudily do vaší mysli a živě se vám přehrávaly v hlavě. Nejednou vás při čtení zamrazí v zádech. A možná budete i plakat.

Skutečně emoce autor skrývá za ironii a každá kapitola je plná cynismu. "Nestydíš se, Jeane-Louisi, že se ty, jejich otec, vysmíváš dvěma malým capartům, kteří se ani nedokážou bránit? Ne. To totiž neznamená, že bych je neměl rád," píše autor ve své knize. Člověk se v tu chvíli sám sebe ptá, jestli je nějaká správná cesta, jak si v takové situaci počínat. Jde se vůbec nad takovým životním údělem povznést? Možná sebrat poslední síly a pokusit se dívat na svůj příběh trochu jinýma očima… Nebo se o to alespoň pokusit, jako to udělal Fournier.

Kniha je nesmírně působivá. Četla jsem ji před několika měsíci, dvakrát. Příběh ve mně zanechal dodnes spoustu emocí a jako jedna z mála knih změnil můj pohled na svět. I přes její jednoduchost, jsem se nad četbou stále pozastavovala a musela přemýšlet. Tato kniha nepatří jen do rukou rodičům handicapovaných dětí, jak by se mohlo na první zdát. Podle mého názoru by si měli Fournierův příběh přečíst všichni. Možná vás totiž jeho kniha změní. Tak jako změnila mě. Člověk se zamyslí nad svým životem a zdánlivými problémy mnohdy se nad sebou musí zastydět. Na světě je totiž bezpochyby jediná věc, která je opravdu důležitá - a to je zdraví. A myslím si, že právě Jean-Louis Fournier je jeden z těch, který vás o tom přesvědčí.

Hodnocení: 100%