Černý kocour (apokryf)

25. srpna 2012 v 12:02 | Anitta
Apokryf (dáli se tak nazvat další můj pokus o povídku), jsem rozepsala jednoho večera, kdy jsem ležela sama doma v horečkách a jen tak za svitu měsíce přemítala, co bych tak mohla v horečkách takhle večer dělat. A jelikož jsem zrovna četla povídky od E. A. Poea, napadlo mě, jen tak z legrace (za vyjádření poklony k autorovi bych to raději příliš nepovažovala), zkusit napsat apokryf na nějakou z jeho známějších povídek. Čáry máry, tak tady ho máte ;-)


Již odmala jsem byl mezi lidmi znám svou velkou láskou ke zvířatům. Má chovatelská sbírka mazlíčků již v dětství čítala nespočet rychle se rozmnožujících hlemýžďů (k mým dvanáctým narozeninám jich bylo přesně třiapadesát), dvě housenky jakéhosi zvláštního druhu motýla a jedno zatoulané štěně. Blechy jsem se počítat nikdy neodvážil.
Když jsem dospěl, vzal jsem si ženu přívětivé povahy, která měla pro moji zálibu šíleného chovatele pochopení. Chovali jsme všelijaké ptáky, zlaté rybky, psy, králíky, dokonce i malou opičku a potom jsme si pořídili také kocoura. Byl to nádherný tvoreček s hustou černou srstí. Jmenoval se Pluto a každý den mi jako páníčkovi dokazoval svoji nefalšovanou lásku všemožnými způsoby. Všude kráčel v mých stopách a člověk by si býval pomyslel, že se rozhodl převzít úlohu mého vlastního stínu. Když jsem ráno vyjížděl do práce, musel jsem ho pokaždé nemilosrdně zavřít v ložnici, aby mi na důkaz protestu neskočil pod kola našeho starého Cadillacu.
Po čase jsem propadl alkoholu. Pil jsem denně a doma to pak odnášela hlavně manželka. Nicméně zvířata trpěla také - opičku jsem zahubil jedem na krysy a psovi jsem nedával schválně nažrat. Jediný, koho jsem ušetřil, byl Pluto. Snažil jsem se jeho lásku opětovat a nechával ho čas od času dokonce spát u sebe v ložnici u postele. Ovšem jak Pluto stárl, začal být trochu nevrlý. Přestěhoval se do krabice od bot v předsíni, odkud už se nemínil za žádnou cenu hnout.
Jednoho brzkého rána, když jsem se vrátil z hospody, mě bůhví proč popadl hrozný vztek. S řevem jsem začal kopat do všeho, co mi stálo v cestě. Chtěl jsem nakopnout i krabici s Plutem, jenže kocour z ní stihl hbitě vyskočit a zmizel kdesi uvnitř tmavého domu. Dostihl jsem ho v prvním patře, škrabal tlapkou o dveře manželčiny ložnice (poslední dva roky jsme kvůli mé závislosti na alkoholu spávali dost času odděleně). To mě bůhví proč rozlítilo ještě víc a kocoura jsem prudce popadl do náruče, jenže ten se mi ze strachu zahryzl přímo do ruky. Dosud si nedokážu pořádně vysvětlit, co mě to v tu chvíli popadlo. Vím jen, že to, co jsem udělal, bylo strašné a myšlenky ponoukaje mě k tomuto děsivému činu mi musel do hlavy seslat samotný Satan. V žilách mi kolovala vroucí krev alkoholika plná vzteku a nenávisti. Mé podvědomí mě donutilo udělat ten nejzrůdnější čin ze všech činů. Vzpomínám si, jak jsem jen rozhořčeně pohlédl na krev, jež pomalu stékala po mém zápěstí. Levou rukou jsem přidržel kocoura za krk a tou volnou vytáhl z vesty kapesní nůž. Pak jsem mu surově vyřízl z důlku jedno oko.
Kdykoliv si na tu událost vzpomenu, otřásám se odporem k sobě samému. Slíbil jsem si, že s pitím do měsíce skončím. Jen blázen by však věřil slovu alkoholika. Sotva jsem si ale zadal toto předsevzetí, znovu jsem propadl lacinému krabicovému vínu. Už jsem neměl na kom si vybíjet vztek - všechna zvířata jsem zahubil a pes před týdnem pošel hlady. Pluto měl ze mě strach a věčně se mi vyhýbal. V domě se zdržoval jen zřídkakdy, a to nejspíš když ho k tomu donutil silný hlad. Jednoho večera mě zachvátila náhlá touha po pomstě. S kusem klobásy v ruce jsem vylákal kocoura na zahradu, a pak ho během minuty oběsil na jedné z jabloní. Věšel jsem ho s pláčem nad jeho smutnou neopětovanou láskou a nad svojí ďáblem poznamenanou duší. Jako by bezbranná duše sledovala situaci z povzdálí a přihlížela nečinně k tomu, jakého hrůzostrašného hříchu se mé tělo dopouští. A co bylo nejhrůzostrašnější, já přitom s mlaskotem bezcitně ukusoval svoji návnadu - ďábelsky ostrou maďarskou klobásu!
Jedné pozdní noci, kdy temnota večerní rozbouřené oblohy pohltila všechnu hvězdnou zář, jsem zůstal vysedávat před hospodou o něco déle, než tomu bývalo obvykle. V ruce jsem malátně svíral krabici vína, pro sebe si mumlal nějaké nadávky, proklínal svoji nevinnou ženu do nebe volajícími vulgarismy a volnou rukou tloukl do stolu. Když jsem pak na chvíli umlkl, jelikož má víčka začala postupně tížit únava a mé zoufalé nářky stále slábly a ztrácely se kdesi v útrobách noci, cosi děsivě zašustilo v křoví a z houští vykoukla hlava jakési šelmy. Stačil jsem spatřit ještě jedno zelené oko, jež na mě z křoví po celou dobu nejspíš pátravě hledělo, když v tom tělo té šelmy vyskočilo ke mně na lavici, kde jsem vysedával, a začalo hlasitě příst. Můj povyk přilákal černé kotě.
Když se ten maličký počal zuřivě lísat a potom mi dokonce v jednu chvíli skočil do klína, začal jsem se trochu obávat, zdali to zvíře nemá vzteklinu, že je tak přítulné k cizímu člověku. Dalo by se říct, že jsem se jeho zásluhou měl již konečně k odchodu, ovšem jakmile jsem se to chystal udělat, kotěte se mi zželelo a já musel ještě chvíli zůstat. Jeho věčné mňoukání a dožadování se o podrbání za ušima mě natolik obměkčilo, že jsem se posadil zpátky a několik dlouhých minut ho hladil po jeho tmavé srsti.
Po jedné hodině ráno jsem se konečně odhodlal a odebral se domů zahnat únavu. Kotě mě však po celou cestu pronásledovalo a já, seč jsem se snažil, jsem nebyl za žádnou cenu schopen setřást ho z dohledu. Už jsem měl pocit, že ta černá potvora zůstala daleko za mnou a uchýlila se zpátky kamsi do křoví, když v tom se mi ta obluda zase začala lísat o nohy. Při tom hlasitě předla a domáhala se mojí pozornosti. Tu noc ze mě veškerá agresivita úplně vyprchala a světe div se, i přes hromadu vypitých krabic vína jsem se stále držel racionálního uvažování a nepokoušel se kotě probodnout kapesním nožíkem, jako bych to byl býval udělal kterýkoliv jiný den. Kdoví, možná jsem byl jeho pozoruhodným chováním natolik zaskočen, že jsem se na myšlenky surového alkoholika nemohl soustředit! Kdoví, co bych s tím kotětem provedl, kdyby mě v tu chvíli popadl ten známý neovladatelný vztek, který jsem ještě před krátkou dobou prožíval před hospodou.
Černé kotě jsem si nakonec ponechal. Věčně nám však do domu přinášelo starosti, a jak to už u černých koček bývá, přišla s ním i prokletá smůla, která se mi všude, kam jsem se hnul, lepila na paty. A co mě děsilo nejvíce, byl jeho prázdný důlek, kde mu chybělo pravé oko!
Neměl jsem však tu sílu vykopnout kocoura z domu. I přes všechen děs a hrůzu, která mě při pohledu na něj, velmi často svírala, jsem mu zřídil místečko ve sklepě. Však on by se z ulice stejně do pár minut vrátil. Všechna zvířata jsem již přeci zahubil a v době střízlivosti jsem si připadal hrozně sám. S manželkou jsme sdíleli společnou střechu nad hlavou jen z posledních sil. Jak jsem již poznamenal, spali jsme dokonce oba již několik dlouhých měsíců odděleně a nikoho z nás za poslední rok společného soužití nenapadlo k tomu druhému promluvit jediné vlídné slovo.
Osudného dne, kdy jsme se s manželkou střetli při cestě do sklepa, se mi ta černá chlupatá zrůda připletla znovu pod nohy, já zakopl o schod a rozrazil si ret. A pak mě nejspíš znovu ovládl ďábel či jakési jeho mocné síly a já se napřáhl proti kocourovi, že ho uškrtím. V tu chvíli mě však zarazila ruka mé ženy držíc mě s hysterickým křikem pevně za zápěstí. To mě bůhví proč rozlítilo natolik, že jsem ji z druhé ruky vytrhl paličku na maso, kterou právě nešťastnou náhodou bůhví proč snášela do sklepa, a prudce ji několikrát uhodil do hlavy, dokud jsem nezaslechl silné křupnutí a moji košili nepotřísnil výstřik rudé krve. Okamžitě se bezvládně svalila na zem, a když jsem spatřil její spánek, z nějž prudce tryskala krev, ihned jsem pochopil, čeho jsem se to zase dopustil. Stal se ze mě surový vrah! Surový bezcitný vrah! Tep se navždycky zastavil, hruď poklesla a víc se nezvedla. Proboha, vždyť já ji opravdu zabil!
Věděl jsem, že musím jednat rychle. Došel jsem nahoru do kůlny pro prázdný pytel od brambor a pak do něj mrtvé tělo uložil. Rozboural jsem zdivo ve sklepě, umístil do něj pytel s mrtvolou a znovu ho zazdil. Všechno se zdálo být stejné jako v předcházejících okamžicích. Sám jsem si dokázal živě představit, jak do mého domu vtrhne policie a bude po manželce pátrat. Pak se dostanou až do sklepa a začnou si prohlížet tyto staré zdiva. Pokrčí rameny a půjdou hledat jinam. Na tom zdivu nebylo pro cizí lidské oko přeci vůbec nic divného! A potom? Nakonec pátrání vzdají, protože nenajdou nic.
Uspokojen svým geniálním nápadem vydal jsem se proto večer znovu do hospody, abych zde na všechny mé zrůdné činy dočasně zapomněl. Opět jsem vypil spoustu krabicového červeného vína a po chvíli usnul na lavici. Spal jsem snad necelou půl hodinu, dokud mě nevzbudil jakýsi ženský hlas u mé hlavy. Pak už si nevzpomínám, co se dělo dál. Vím jen, že mě několikrát svoji štíhlou rukou pohladila po hlavě, další chvíli mi seděla v klíně a nakonec jsem to byl já, kdo převzal hlavní roli v tomto románku, když jsem ji popadl kolem pasu, vzal ji na záda a ušel s ní vyčerpávající cestu až domů. Někde na dvoře před domem jsme se pak opilí namol pokoušeli o milování, ale byli jsme oba tak znavení, že jsme nakonec jen zůstali ruku v ruce ležet bez hnutí vedle sebe.
Když jsem se pak probudil brzy ráno, ona byla již nějakou dobu vzhůru.
"Mohu ještě chvíli zůstat?" zaslechl jsem jí zašeptat. Měla jemný, trochu vysoký, dívčí hlas.
"Zůstaň," chtěl jsem odpovědět, ovšem na místo toho jsem se při pohledu na její tvář prudce zvedl a nehledě na to, že jsem se před chvíli probral s příšernou kocovinou, jsem uháněl úprkem daleko do polí za domem a z plných plic řval, jako by si pro mě přišel tentokrát doopravdy sám ďábel.
Ach Pane, kéž bys mi mohl odpustit a zbavit mě tohoto strašného prokletí! Padl jsem na kolena a bezmocně vyčkával, kdy se nade mnou zjeví ta žena, jež jsem nešťastně potkal včera v hospodě, a znovu se mi naskytne ten hrůzostrašný pohled na její rozseknutý spánek! Spánek potřísněný temně rudou krví, barvou ďábla, připomínajíc, že trest za můj další hřích nebude odpuštěn.
 


Komentáře

1 Mathie D. Mathie D. | E-mail | Web | 25. srpna 2012 v 12:28 | Reagovat

Teraz sa ospravedlňujem, ale nemám moc času, takže som si to celé neprečítala, ale začiatok je dosť sľubný, takže na to určite skoro mrknem! ;-)

2 Wicky Envy Leviathan Wicky Envy Leviathan | Web | 25. srpna 2012 v 14:37 | Reagovat

XDD wau~ zaujímave,prekvapujúce ^^, čakala som iný štýl príbehu (klasické blbinky čo sa na blog.cz objavujú),teraz som mala šťastie XD

3 Sabasios Sabasios | Web | 26. srpna 2012 v 21:14 | Reagovat

Je to zajímavý :) Ještě jsem to úplně nestrávila, takže k tomu víc nenapíšu, ale fakt mě to vtáhlo, jen jsem čekala, co se stane příště.

4 Corelaine Corelaine | 23. září 2012 v 19:46 | Reagovat

Mno, čistě náhodou jsem taky nedávno četla kocourka, bylo to... hnusné. Ale přesto zajímavé. Tvůj text je celý Poe. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama