Srpen 2012

Nerozumím biologii, ale ráda fotím divné květiny...

30. srpna 2012 v 17:40 | Anitta
Nadpis prozrazuje vlastně vše, co jsem chtěla říct. Snad jen mohu ještě dodat, že fotky jsou pořízeny na Šumavě.



30.8. 2012 - Sprostej a nespisovnej zápis do deníčku aneb jak jsem se měla přes školní rok

30. srpna 2012 v 17:30 | Anitta
Ciao.
Dlouho jsem se neozvala. O tom jak teď žiju, a tak… Co říct. No žiju si naprosto skvěle, mám se báječně a nikdo mě už delší dobu nenasral (vlastní rodina se nepočítá). Celý prázdniny se snažím psát, zlepšovat v angličtině, němčině, španělštině a začala jsem i se švédštinou, tak uvidíme, jak dlouho mi to vydrží… Taky snad denně běhám, jezdím na kole, nebo alespoň doma posiluju. A věřte, nebo ne - přibrala jsem za prázdniny 5 KILO! Ale nevadí. Nechci být žádná vychrtlina. Hrozně mě štve, že nemám boky. Ženská a nemá žádný boky. No ty vole. A ještě bych si přála mít svaly na břiše. Alespoň trochu…. No dost, dobrá. Snad bych vám měla povědět něco o druháku, kterej jsem právě s velkýma obtížema dostudovala. Upřímně, zažít tohle znova, asi si házím mašli.

Studium v rozbouřený atmosféře stojí za houby
Jo, to si pamatujte. Jestliže se rozhodnete učit na písemku za deset bodů, najděte si klidný protředí, kde vás nikdo nebude rozptylovat. Prostředí, kde váš otec každou chvíli bije vaši matku, každou chvííli na sebe rodiče řvou, je vážně na dvě věci. Pak přijdete navíc do školy a tam na vás každej druhej profesor pěje tu svojí známou písničku: "Nic neděláte, kašlete na to, neučíte se a je vám to úplně jedno!" Tohle bylo skoro každý ráno. A co hůř, každý ráno jsme měli zrovna matiku, ze který jsem časem začala propadat.

Na prášky
Na prášky. A to doslova. Nakonec bych to bez nich nepřežila. Když už se to doma trochu uklidnilo, zjistila jsem, že mám asi 90% pětek z matiky. Ta da dá, dozvěděla jsem se, že dělám v červnu opravnou zkoušku. Hodinu na to mi sdělila chemikářka, že mi chybí 2 % do absence (nesmíte mít víc procent jak 25) a že budu dělat ještě opravky z chemie. Z celýho pololetí. Povídám, že dělám ještě opravky z matiky a že mi jde docela o dost, ale ty dvě procenta pro ni byly děsně důležitý. Ten den jsem se rozhodovala, jestli přestoupím na Gymnázium Ohradní nebo na Zatlanku.

Život je jeden velkej vtip
Tohle mě napadlo ve chvíli, kdy jsem přišla do školy úplně vydeptaná, abych si napsala ty opravky. Přišla ke mně matikářka a povídá, že to psát nakonec nebudu, protože ve třídě je pár dalších lidí, u kterých si těch pětek nevšimla nebo co, takže by to nebylo fér. Vidíte tu spravedlnost? Teprve až se člověk začne sám něčeho pracně domáhat, profesor se laskavě podívá do všech známek, jestli náhodou není ve třídě ještě někdo, kdo by měl dělat opravky. Představte si to. Já bych ty opravky dělala, možná bych dokonce proletěla, ale jiný lidi, co mají stejný známky jako já, by si jen váleli šunky nebo co.
Samozřejmě, že jsem strašně ráda, že to dopadlo takhle. Sice jsem se 24 hod v kuse učila na matiku a na chemii se kvůli tomu vykašlala a z čistý trojky jsem jako jediná holka dostala ve třídě za čtyři (a ještě se vás spolužačka nevěřícně zeptá, jak to, že jste se na to neučili!?), ale dopadlo to celkem dobře. Tři čtyřky na vysvědčení, vypadáte jak největší lajdák (hlavně v očích studentů z těch gymplů, kde jsou teď v angličtině na úrovni A2 a pomalu jejich zápisky z biologie nepřesáhnou za hodinu jednu stránku) a přitom jste se celkem snažili.
V tý době jsem napsala Anonyma. Vyhrála jsem s ním ve školní soutěži třetí místo. Olympiádu z češtiny jsem letos nedala vůbec, byla jsem sedmá… Na psaní a rozvíjení kreativity jsem fakt neměla čas. A vlastně ani chuť. Tu jsem dostala až zase teď. Žádná sláva, abych pravdu řekla, musím se nějak rozepsat.
Teď už je to všechno díkybohu pryč a já se dokonce těším do školy. Hlavně kvůli novým vyučujícím. A matika bude jen třikrát tejdně. Pohádka…
Kromě toho jsme si volili nové předměty - budu mít konverzaci v angličtině (příprava na FCE) a konverzaci ve španělštině. Dvakrát tejdně, což je super.
Mimochodem jsem taky zapomněla v úvodu napsat, že jsem se pustila do jógy a snažím se ji cvičit obden ráno. Neskutečnej relax. Doporučuju.
Mějte se fajn a užívejte zbytek prázdnin,
Anitta

Černý kocour (apokryf)

25. srpna 2012 v 12:02 | Anitta
Apokryf (dáli se tak nazvat další můj pokus o povídku), jsem rozepsala jednoho večera, kdy jsem ležela sama doma v horečkách a jen tak za svitu měsíce přemítala, co bych tak mohla v horečkách takhle večer dělat. A jelikož jsem zrovna četla povídky od E. A. Poea, napadlo mě, jen tak z legrace (za vyjádření poklony k autorovi bych to raději příliš nepovažovala), zkusit napsat apokryf na nějakou z jeho známějších povídek. Čáry máry, tak tady ho máte ;-)


Již odmala jsem byl mezi lidmi znám svou velkou láskou ke zvířatům. Má chovatelská sbírka mazlíčků již v dětství čítala nespočet rychle se rozmnožujících hlemýžďů (k mým dvanáctým narozeninám jich bylo přesně třiapadesát), dvě housenky jakéhosi zvláštního druhu motýla a jedno zatoulané štěně. Blechy jsem se počítat nikdy neodvážil.
Když jsem dospěl, vzal jsem si ženu přívětivé povahy, která měla pro moji zálibu šíleného chovatele pochopení. Chovali jsme všelijaké ptáky, zlaté rybky, psy, králíky, dokonce i malou opičku a potom jsme si pořídili také kocoura. Byl to nádherný tvoreček s hustou černou srstí. Jmenoval se Pluto a každý den mi jako páníčkovi dokazoval svoji nefalšovanou lásku všemožnými způsoby. Všude kráčel v mých stopách a člověk by si býval pomyslel, že se rozhodl převzít úlohu mého vlastního stínu. Když jsem ráno vyjížděl do práce, musel jsem ho pokaždé nemilosrdně zavřít v ložnici, aby mi na důkaz protestu neskočil pod kola našeho starého Cadillacu.
Po čase jsem propadl alkoholu. Pil jsem denně a doma to pak odnášela hlavně manželka. Nicméně zvířata trpěla také - opičku jsem zahubil jedem na krysy a psovi jsem nedával schválně nažrat. Jediný, koho jsem ušetřil, byl Pluto. Snažil jsem se jeho lásku opětovat a nechával ho čas od času dokonce spát u sebe v ložnici u postele. Ovšem jak Pluto stárl, začal být trochu nevrlý. Přestěhoval se do krabice od bot v předsíni, odkud už se nemínil za žádnou cenu hnout.
Jednoho brzkého rána, když jsem se vrátil z hospody, mě bůhví proč popadl hrozný vztek. S řevem jsem začal kopat do všeho, co mi stálo v cestě. Chtěl jsem nakopnout i krabici s Plutem, jenže kocour z ní stihl hbitě vyskočit a zmizel kdesi uvnitř tmavého domu. Dostihl jsem ho v prvním patře, škrabal tlapkou o dveře manželčiny ložnice (poslední dva roky jsme kvůli mé závislosti na alkoholu spávali dost času odděleně). To mě bůhví proč rozlítilo ještě víc a kocoura jsem prudce popadl do náruče, jenže ten se mi ze strachu zahryzl přímo do ruky. Dosud si nedokážu pořádně vysvětlit, co mě to v tu chvíli popadlo. Vím jen, že to, co jsem udělal, bylo strašné a myšlenky ponoukaje mě k tomuto děsivému činu mi musel do hlavy seslat samotný Satan. V žilách mi kolovala vroucí krev alkoholika plná vzteku a nenávisti. Mé podvědomí mě donutilo udělat ten nejzrůdnější čin ze všech činů. Vzpomínám si, jak jsem jen rozhořčeně pohlédl na krev, jež pomalu stékala po mém zápěstí. Levou rukou jsem přidržel kocoura za krk a tou volnou vytáhl z vesty kapesní nůž. Pak jsem mu surově vyřízl z důlku jedno oko.
Kdykoliv si na tu událost vzpomenu, otřásám se odporem k sobě samému. Slíbil jsem si, že s pitím do měsíce skončím. Jen blázen by však věřil slovu alkoholika. Sotva jsem si ale zadal toto předsevzetí, znovu jsem propadl lacinému krabicovému vínu. Už jsem neměl na kom si vybíjet vztek - všechna zvířata jsem zahubil a pes před týdnem pošel hlady. Pluto měl ze mě strach a věčně se mi vyhýbal. V domě se zdržoval jen zřídkakdy, a to nejspíš když ho k tomu donutil silný hlad. Jednoho večera mě zachvátila náhlá touha po pomstě. S kusem klobásy v ruce jsem vylákal kocoura na zahradu, a pak ho během minuty oběsil na jedné z jabloní. Věšel jsem ho s pláčem nad jeho smutnou neopětovanou láskou a nad svojí ďáblem poznamenanou duší. Jako by bezbranná duše sledovala situaci z povzdálí a přihlížela nečinně k tomu, jakého hrůzostrašného hříchu se mé tělo dopouští. A co bylo nejhrůzostrašnější, já přitom s mlaskotem bezcitně ukusoval svoji návnadu - ďábelsky ostrou maďarskou klobásu!
Jedné pozdní noci, kdy temnota večerní rozbouřené oblohy pohltila všechnu hvězdnou zář, jsem zůstal vysedávat před hospodou o něco déle, než tomu bývalo obvykle. V ruce jsem malátně svíral krabici vína, pro sebe si mumlal nějaké nadávky, proklínal svoji nevinnou ženu do nebe volajícími vulgarismy a volnou rukou tloukl do stolu. Když jsem pak na chvíli umlkl, jelikož má víčka začala postupně tížit únava a mé zoufalé nářky stále slábly a ztrácely se kdesi v útrobách noci, cosi děsivě zašustilo v křoví a z houští vykoukla hlava jakési šelmy. Stačil jsem spatřit ještě jedno zelené oko, jež na mě z křoví po celou dobu nejspíš pátravě hledělo, když v tom tělo té šelmy vyskočilo ke mně na lavici, kde jsem vysedával, a začalo hlasitě příst. Můj povyk přilákal černé kotě.
Když se ten maličký počal zuřivě lísat a potom mi dokonce v jednu chvíli skočil do klína, začal jsem se trochu obávat, zdali to zvíře nemá vzteklinu, že je tak přítulné k cizímu člověku. Dalo by se říct, že jsem se jeho zásluhou měl již konečně k odchodu, ovšem jakmile jsem se to chystal udělat, kotěte se mi zželelo a já musel ještě chvíli zůstat. Jeho věčné mňoukání a dožadování se o podrbání za ušima mě natolik obměkčilo, že jsem se posadil zpátky a několik dlouhých minut ho hladil po jeho tmavé srsti.
Po jedné hodině ráno jsem se konečně odhodlal a odebral se domů zahnat únavu. Kotě mě však po celou cestu pronásledovalo a já, seč jsem se snažil, jsem nebyl za žádnou cenu schopen setřást ho z dohledu. Už jsem měl pocit, že ta černá potvora zůstala daleko za mnou a uchýlila se zpátky kamsi do křoví, když v tom se mi ta obluda zase začala lísat o nohy. Při tom hlasitě předla a domáhala se mojí pozornosti. Tu noc ze mě veškerá agresivita úplně vyprchala a světe div se, i přes hromadu vypitých krabic vína jsem se stále držel racionálního uvažování a nepokoušel se kotě probodnout kapesním nožíkem, jako bych to byl býval udělal kterýkoliv jiný den. Kdoví, možná jsem byl jeho pozoruhodným chováním natolik zaskočen, že jsem se na myšlenky surového alkoholika nemohl soustředit! Kdoví, co bych s tím kotětem provedl, kdyby mě v tu chvíli popadl ten známý neovladatelný vztek, který jsem ještě před krátkou dobou prožíval před hospodou.
Černé kotě jsem si nakonec ponechal. Věčně nám však do domu přinášelo starosti, a jak to už u černých koček bývá, přišla s ním i prokletá smůla, která se mi všude, kam jsem se hnul, lepila na paty. A co mě děsilo nejvíce, byl jeho prázdný důlek, kde mu chybělo pravé oko!
Neměl jsem však tu sílu vykopnout kocoura z domu. I přes všechen děs a hrůzu, která mě při pohledu na něj, velmi často svírala, jsem mu zřídil místečko ve sklepě. Však on by se z ulice stejně do pár minut vrátil. Všechna zvířata jsem již přeci zahubil a v době střízlivosti jsem si připadal hrozně sám. S manželkou jsme sdíleli společnou střechu nad hlavou jen z posledních sil. Jak jsem již poznamenal, spali jsme dokonce oba již několik dlouhých měsíců odděleně a nikoho z nás za poslední rok společného soužití nenapadlo k tomu druhému promluvit jediné vlídné slovo.
Osudného dne, kdy jsme se s manželkou střetli při cestě do sklepa, se mi ta černá chlupatá zrůda připletla znovu pod nohy, já zakopl o schod a rozrazil si ret. A pak mě nejspíš znovu ovládl ďábel či jakési jeho mocné síly a já se napřáhl proti kocourovi, že ho uškrtím. V tu chvíli mě však zarazila ruka mé ženy držíc mě s hysterickým křikem pevně za zápěstí. To mě bůhví proč rozlítilo natolik, že jsem ji z druhé ruky vytrhl paličku na maso, kterou právě nešťastnou náhodou bůhví proč snášela do sklepa, a prudce ji několikrát uhodil do hlavy, dokud jsem nezaslechl silné křupnutí a moji košili nepotřísnil výstřik rudé krve. Okamžitě se bezvládně svalila na zem, a když jsem spatřil její spánek, z nějž prudce tryskala krev, ihned jsem pochopil, čeho jsem se to zase dopustil. Stal se ze mě surový vrah! Surový bezcitný vrah! Tep se navždycky zastavil, hruď poklesla a víc se nezvedla. Proboha, vždyť já ji opravdu zabil!
Věděl jsem, že musím jednat rychle. Došel jsem nahoru do kůlny pro prázdný pytel od brambor a pak do něj mrtvé tělo uložil. Rozboural jsem zdivo ve sklepě, umístil do něj pytel s mrtvolou a znovu ho zazdil. Všechno se zdálo být stejné jako v předcházejících okamžicích. Sám jsem si dokázal živě představit, jak do mého domu vtrhne policie a bude po manželce pátrat. Pak se dostanou až do sklepa a začnou si prohlížet tyto staré zdiva. Pokrčí rameny a půjdou hledat jinam. Na tom zdivu nebylo pro cizí lidské oko přeci vůbec nic divného! A potom? Nakonec pátrání vzdají, protože nenajdou nic.
Uspokojen svým geniálním nápadem vydal jsem se proto večer znovu do hospody, abych zde na všechny mé zrůdné činy dočasně zapomněl. Opět jsem vypil spoustu krabicového červeného vína a po chvíli usnul na lavici. Spal jsem snad necelou půl hodinu, dokud mě nevzbudil jakýsi ženský hlas u mé hlavy. Pak už si nevzpomínám, co se dělo dál. Vím jen, že mě několikrát svoji štíhlou rukou pohladila po hlavě, další chvíli mi seděla v klíně a nakonec jsem to byl já, kdo převzal hlavní roli v tomto románku, když jsem ji popadl kolem pasu, vzal ji na záda a ušel s ní vyčerpávající cestu až domů. Někde na dvoře před domem jsme se pak opilí namol pokoušeli o milování, ale byli jsme oba tak znavení, že jsme nakonec jen zůstali ruku v ruce ležet bez hnutí vedle sebe.
Když jsem se pak probudil brzy ráno, ona byla již nějakou dobu vzhůru.
"Mohu ještě chvíli zůstat?" zaslechl jsem jí zašeptat. Měla jemný, trochu vysoký, dívčí hlas.
"Zůstaň," chtěl jsem odpovědět, ovšem na místo toho jsem se při pohledu na její tvář prudce zvedl a nehledě na to, že jsem se před chvíli probral s příšernou kocovinou, jsem uháněl úprkem daleko do polí za domem a z plných plic řval, jako by si pro mě přišel tentokrát doopravdy sám ďábel.
Ach Pane, kéž bys mi mohl odpustit a zbavit mě tohoto strašného prokletí! Padl jsem na kolena a bezmocně vyčkával, kdy se nade mnou zjeví ta žena, jež jsem nešťastně potkal včera v hospodě, a znovu se mi naskytne ten hrůzostrašný pohled na její rozseknutý spánek! Spánek potřísněný temně rudou krví, barvou ďábla, připomínajíc, že trest za můj další hřích nebude odpuštěn.

Melancholia

24. srpna 2012 v 12:26 | Anitta
Ahoj,
přidávám pár letních fotek, které ve mně budí tak trochu melancholické pocity. U té kaple (foto č. 3) bych stála věčnost... <3




Kapky

22. srpna 2012 v 20:19 | Anitta
Trochu krutá povídka o matce alkoholičce a její nechtěné dceři...


Ležela až po bradu ve vaně, naprosto uvolněně a šeptem počítala každou jednotlivou kapku, která dopadla z kohoutku do vody.
Raz. Dva. Tři. Kap. Kap. Kap.
Cítila, jako by se její duše postupně vzdalovala a nechávala její bezvládné tělo na pospas všemu zlu a násilí kolem. Její mysl teď vnímala pouze tichounké žbluňkání kapek ve vodě.
Deset. Jedenáct. Dvanáct. Třináct.
Zavřela oči a začala se pomalu a zhluboka nadechovat, jako by si chtěla vychutnat tu nepopsatelnou krásu, která se v tu chvíli rozlévala jejím tělem.
"Tak mi to zvedni, ty couro jedna odporná!"
Matka se zase rozčilovala. Nebylo dne, který by si tomu dnešnímu alespoň trochu nepodobal. Markétu počali s manželem přece nechtěně. Dítě si nakonec ponechali, ale vychovávali ho s odporem a nenávistí.
"Ty jsi ta nechtěná, která nám zkazila veškerou svobodu," řekla jí jednou matka a ani trochu se nad tím, co právě vyslovila, neotřásla. "Ty jsi ta zmije, která za všechno může!"
"Nezvedne mi to a prostě nezvedne!" Třískla telefonem o zem.
"Ty mrcho, já až tě uvidím, tak dostaneš takovou po tlamě, že se tomu budeš ještě divit…"
Táhl z ní alkohol a ruce se jí neovladatelně klepaly.
Teď, když se Markéta začala potýkat s prvními známkami puberty, čím dál častěji vycházela ven s přáteli a vracela se domů až po setmění. Ve společnosti přátel dočasně zapomínala na všechny starosti, které ji již dlouho trápily. V matčiných očích surové alkoholičky se však okamžitě stala nevděčnou courou, která chodí po večerech šukat, bere a prodává drogy a za to všechno vydělává špinavé peníze.
Všechno to byl samozřejmě nesmysl. Markéta měla třináct let, chodila na základku a chovala se slušně. Všechno její dobré vychování jí však matka oplácela bitím a řezáním do krve, pálením, kopáním a vyhrožováním. To všechno se dělo pokaždé, když přišla domů podnapilá. Rozum Markétě napovídal, aby se zamkla u sebe v pokoji a vyčkala, dokud matka nevystřízliví. Téměř pokaždé, když viděla tu příšernou ignoraci otce nad vším, co se právě dělo u nich doma, však nejednou přispěchala matce na pomoc. Utírala po ní zvratky všude na podlaze, uklízela prázdné láhve od piva, které se válely všude kolem a snažila se k ní vlídně mluvit. Kolikrát na ni v takové situaci vytáhla matka "za odměnu" nůž, kolikrát ji dokonce bodla? Kolikrát musela čelit srdcervoucím nadávkám? Kolikrát kvůli ní zažila bezesné noci, které probrečela?
Padesát. Padesát jedna. Padesát dva.
Kapky, kapičky. Kapi kap. Kap kapi kap…
Další hluboký nádech. Snažila se naplno vnímat to božské uvolnění. Po dlouhé době a naposledy…
Šedesát pět. Šedesát šest.
Díky bohu, že se jí dnes večer podařilo domů proklouznout zcela nepozorovaně. Matka o ní dosud nevěděla. A než ji tu najde, jistě ještě pár dlouhých hodin potrvá. Než vypáčí s otcem dveře koupelny a najdou ji tu ležet ve vaně, spokojenou a bezstarostnou…
Kolikrát kvůli ní musela ve škole lhát?
"Markéto, kdy se tvoje maminka konečně ukáže na třídních schůzkách? Už jsme ji ve škole neviděli snad léta…" stěžovala si několikrát do roka její třídní učitelka.
"Omlouvám se, máme to teď doma trochu těžké," odpověděla pokaždé tiše a dívala se přitom kamsi zarytě do země.
Kap, kap.
Třesoucí se rukou prohrábla horkou vodu kolem sebe. Zůstávala pořád příjemně teplá.
Sedmdesát. Sedmdesát jedna. Sedmdesát dva. Sedmdesát tři.
Pohled na skapávající vodu se proměnil v mžitky před očima. Pak je naposledy zavřela a upadla do bezvědomí. Hlava ji sklouzla pod vodu a ruce se vznesly nad její hladinu.
Z pravého zápěstí jí vystříkl další proud krve a pocákal bílý strop nad vanou.

Arhantha (In English) - part 1

14. srpna 2012 v 16:27 | Anitta
Hi everybody,
this is my first story written in English about plastic woman called Arhantha. You might know this sci-fi story in Czech version, which I wrote when I was 15. For czech version - click :).
Hope you will like it.

It was the year 2860. A great expecting was ruling in the room of Dr Laurence. He was alone there, alone and concentrated, alone with his friend called silence. He was standing over a pale body deeply thinking about all his plans.
'She still isn't finished,' he frowned at the body, which was lying motionlessly on a white coated bed with a lot of stains from some chemical liquid.
He worked hard, using all his abilities. There wasn't any problem with the perfection of her face or an ideal measure of her body. He could see every part of her, all her body, everywhere except inside her soul. He could only hope of a kind person with grateful heart.
Dr Laurence used a great skip of science. His room had a lot of new gadgets as a human heart remote control. Connecting first part of control in the human body with second one which doctors kept in the hospital brought quick and useful help for patients without hundreds of complicated operation. Even though people were far away from the gadget they were allowed by this invention stay alive.
The art of Dr Laurence were closely to finish now. All this work was so much similar to common plastic surgery. However, Dr Laurence didn't remake the body. He made it.
In autumn his wife Laura had died a few years ago by an accident in the car. He stayed alone with his son Jacob. He had got lost in thoughts about a new wife. He had felt that there isn't anybody who would be able to replace her. He sometimes had dreamt about an ideal woman with long blond hair, tall and slim body, clearly blue eyes and with nice soul like her wife had owned. Other women didn't exist for him. He decided to make a surprising close. No prayers, no appeals. He made Laura's copy. He made a motionless woman body and thanks a nowadays technology blown into her life like a God. Her brain was controlled by the artificial intelligence.
The body looked differently tonight. So unbelievably. It was like she would have a real soul inside her body and her plastic heart would start to beat. Slowly and quietly. The doctor put on his glasses to have a look at her gentle face. He touched her blonde hair. She was really similar to Laura. And the eyes...! Her eyes started to open slowly. They were clearly blue, bright like a crystal.
'Laura, my dear Laura," talked to her softly.
She was supernaturally beautiful. There wasn't any difference between her and his wife. And he would have gone on these beautiful thoughts until his amazing Laura had woken up and say with a monotone voice: 'Call me Arhantha.'
It sounded like a robot's voice.
'Laura, you are Laura,' corrected her quickly. Was there something wrong with her artificial intelligence? The doctor shook. He rather stopped to consider this before it gets a chance to penetrate into his mind. It sometimes takes a lot of time until inventions start to work well. He felt much calmer after this persuading.
He tried it again. He took her gently in his hands and carried her to the door. It was a strange feeling. It's hard to describe to somebody, who has never carried a human body worked on an artificial intelligence.
'Well, my sweetheart, so I'll call you Arhantha,' he whispered. It sounded strange and Dr Laurence had been furious about these sorts of extremely long names. Why some people must own these horrible types of names, if there are a lot of options of short, nice and well pronouncing names like Alice, Tom, Rick or... just Laura.
He let her try to stand on her own. First her knees undermined twice and he had to prop up her frail body, but he stayed still sure about his hard work on a connecting of bones of her both legs. When she tried the fifth attempt, she finally stood upright. She checked out the mysterious room over her body, time to time glancing at the face of her inventor.
'You're beautiful,' whispered again, full of love and exciting. So frail, so vulnerable woman...
She touched the near bed and sighed. Was it the sigh of love or did she feel a pain of some part of her body? Did she have a problem with balance again?
She held the bed spasmodically and suddenly the strange loud cry came out of her mouth. In this tense moment she picked up the bed over her head and threw it straight against the doctor.
***