Hrdinka

3. května 2012 v 20:47 | An!tta
Hrdinka
Tomáš se znovu neklidně zavrtěl. Už tu byl zase. Hrál si kousek od nich s malým autíčkem na dálkové ovládání. Znechuceně zkřivil obličej.
Seděli společně s babičkou v parku na lavičce a vychutnávali si lehký jarní vánek a s ním i první přicházející sluneční paprsky. Tomášovi bylo deset let. Babičce již něco přes sedmdesát. Její vrásčité tělo poznamenané mnoha životními osudy bylo poseté spoustou stařeckých skvrn. Oči za tlustými brýlemi měla věčně oteklé a zarudlé a často jimi hleděla kamsi do prázdna, jako by si v mysli přehrávala staré vzpomínky. Znovu a znovu.
Seděla mlčky vedle Tomáše a nepřítomným pohledem hypnotizovala vzdálený bod kdesi vysoko v azurovém nebi. Každý z nich se věnoval svým myšlenkám. Tomáš bloudil kdesi ve vlastní fantazii, babičku tížily bolestné vzpomínky na minulost.
"Ahoj, nechceš si se mnou hrát?" přerušil najednou jejich rozjímání dětský šišlavý hlásek.
Ach ne, blížil se k nim. Malý černoušek s autíčkem na ovládání se zastavil u lavičky a malou ručkou se dotkl Tomova kolena.
"Jdi pryč," sykl na něj.
Babička přestala hledět na nebe. Teď se dívala pro změnu na Toma. Takovým tím přísným pohledem, který ve vás pokaždé vyvolá výčitky svědomí. Trochu se zastyděl, ale s malým si hrát odmítal. Dokonce se k němu otočil zády a na protest zkřížil ruce na prsou.
"Já si s ním hrát nebudu, babi," zafňukal. Tomášova slova doplnil jen Babiččin tichý povzdech
"Já si s ním hrát nebudu!" křikl znovu. "Vždyť je to černoch!"
Koutky úst ji náhle poklesly a oči se zalily slzami.
"Takhle uvažovali nacisté.," začala tiše. "Trestali všechny, kteří byli jiní. Všichni, kteří neodpovídali tehdejšímu ideálu, byli dříve nebo později odvezeni do pekel."
Tomáš tázavě pozvedl obočí. Mlčky sledoval, jak se malý černoušek s pláčem vzdaluje.
"Nacisty jsem zažila na vlastní kůži. Bylo to koncem roku 1943, když odvedli mého tatínka do koncentračního tábora, protože měl husté černé vlasy a snědou pleť. To se nacistům nelíbilo, ideál krásy vypadal jinak."
"Co je to koncentrační tábor?" zeptal se nevzrušeně.
"Tam museli lidé nedobrovolně. A většinou už jim pak nebylo pomoci. Časem jsem pochopila, že už se tatínek nikdy nevrátí. Po příjezdu dostal možnost konečně se osprchovat. Představa vlažné vody, jež zchladí jeho unavené tělo, přinesla jeho mysli trochu úlevy. Možná v tu chvíli pocítil i radost. Ta ale rychle vyprchala."
Najednou se odmlčela. Má vůbec cenu něco takového dnešnímu dítěti vykládat? Dítěti, které se při slovu "koncentrační tábor" zmůže jen na tázavý pohled?
Po její bledé tváři skanula první slza. Netušila, zdali na tom měly větší podíl vzpomínky z dětství, nebo ten žalostný pohled na jejího vnuka s obličejem přilepeným k displeji nového modelu Iphonu.
"Tomáši, posloucháš mě vůbec?" zatřásla nepříčetně jeho ramenem. Nevěděla, co ji k tomu tak náhle přimělo, ale ruka se jí sama od sebe napřáhla a vrazila dítěti facku. Nevěřícně seděl vedle ní a pak se najednou rozvzlykal. Prudce mrštil mobilním telefonem před sebe a sledoval, jak jeho moderní vymoženost dopadá k zemi a její displej se tříští na malé kousíčky.
Je vůbec možné vyprávět takový příběh dítěti, které si v dnešní době neváží toho, co má? Toho, kde žije? A bude vám vůbec naslouchat?
*
Večer zavedla vnuka na půdu. Těch zaprášených krabic v rohu místnosti se neodvážila dotknout už léta. Tentokrát se však výjimečně odhodlala. Pro Tomáše musela.
Z některých krabic vyčuhovaly zažloutlé růžky starých novin, jiné byly plné všelijakého rozbitého harampádí. Úplně vespod ležela mezi štosy časopisů zastrčená červená knížečka.
"Na, vezmi si to," podala ji Tomovi, "tam jsem si v dětství zapisovala všechny své zážitky."
"Ty sis psala deník?" podivil se a začal opatrně sfoukávat nános prachu na deskách knížky.
"Vrátil se mi po druhé světové válce. Ležel prý odkopnutý u popelnic kousek od místa, kde jsme bydleli," vysvětlila mu. " Den poté, co mě odvlekli do tábora, ho našel ho jeden pán, který naši rodinu dlouhá léta znal. Byli jsme dobří přátelé. Moc jsme si rozuměli. Byl to žid - jako my. Dokonce se mu podařilo před nacisty uniknout a zachránit si tak život."
"A co ty, babi? Jak ses z tábora vůbec dostala?" divil se Tomáš.
"Já se ze spárů nacistů dostala snad jen díky obrovské náhodě," vydechla tiše jako by ji znovu projela vlna veškeré bezmoci a zoufalství, které se stalo součástí jejího dětství.
*
Večer babička vnukovi přečetla pár stránek ze svého deníku.
Tomáš plakal.
Nebyl to však ten dětský pláč nad rozbitou hračkou ani odřeným kolenem. Zdálo se, jako by najednou tolik dospěl…
Přitáhl se k babičce a pevně ji objal kolem krku. Tu vrásčitou, stářím a vzpomínkami znavenou stařenku. Pro něj však znamenala něco mnohem víc.
Políbil ji na tvář a pak ji do ucha zašeptal: "Pro mě jsi ta největší hrdinka na světě, babi."
 


Komentáře

1 Verloren Verloren | Web | 3. května 2012 v 21:20 | Reagovat

Zápletka je dobrá, ale to zpracování samotné mi k tomu úplně nesedí. Kdyby tam bylo trochu míň kýčovitých výrazů (například azurové nebe - člověka sice učí, že má používat podobné prostředky, ale aby z toho nebylo klišé, musí se trochu snažit) a kdyby to neplynulo tak křečovitě, bylo by to mnohem lepší. Takhle je tam vidět přímá linka jasně vedoucí k tomu, jak jsou dnešní děti netečné a omezené, a styl babiččina vyprávění si člověk nedokáže reálně představit. (" Představa vlažné vody, jež zchladí jeho unavené tělo, přinesla jeho mysli trochu úlevy.") A ten závěr, mimo jiné podaný tak stručně, se tam už vyloženě nehodí.

2 An!tta An!tta | Web | 4. května 2012 v 13:10 | Reagovat

[1]: Děkuji za názor :-)

3 Sasanka Sasanka | Web | 6. května 2012 v 14:19 | Reagovat

Zajímavé... Působí to na mě sice přehnaně "výchovně" (važte si toho, co máte, děti!) a jak už bylo řečeno - kýčovitě - ale má to něco do sebe. Něco, co mě donutilo dočíst si povídku až do konce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama