Květen 2012

Audio reportáž z Junior Internetu 2012

7. května 2012 v 18:33 | Anitta
Ahoj,
konečně jsem na YT nahrála reportáž z Junior Internetu, který proběhl letos 17. března. V rámci konference byli vyhlášeni všichni vítězové letošního ročníku. S některými z nich také brzy uslyšíte rozhovor.

Junior Internet je vlastně takovým odrazovým můstkem pro všechny mladé talentované lidi, kteří mají zájem o informační technologie. Více se můžete dočíst na www.juniorinternet.cz

Uslyšíte rozhovor se zakladatelem projektu Jiřím Peterkou, bývalou vítezkou Annou Voříškovou a Janem Nam Vu, dozvíte se, kdo vyhrál letošní ročník a nechybí ani malá anketa mezi návštěvníky.

Za pomoc díky Janě a Marušce ;)



Anitta

Výstava, která není vidět? I to je možné...

6. května 2012 v 20:40 | Anitta |  Reportáže
Už jste si někdy představili, že zavřete oči a pokusíte se poslepu dojít až do školy nebo do práce? Už vás někdy napadlo, jaký je asi život bez zraku? Mnozí z vás teď možná namítnou, že člověk, který již od narození vidí, se do světa nevidomých nikdy nemůže vcítit natolik, aby jim skutečně porozuměl. Protože člověk, který se narodil se zrakem zcela v pořádku, nemůže mít skutečnou představu o tom, co nevidomí cítí a prožívají. A i když na chvíli zavře oči, kdykoliv je může přeci znovu otevřít. Právě k tomuto účelu - pochopit svět nevidomých - byla otevřena v Praze na Karlově náměstí Neviditelná výstava. Navštívit ji můžete kterýkoliv všední den od 12 h do 19 h a o víkendech už od 10 h do 19 h.

Zatemněnými místnosti vás zde budou provázet nevidomí průvodci. Kdykoliv během prohlídky máte možnost se na cokoliv ptát a s průvodcem o čemkoliv otevřeně mluvit. Součástí výstavy je také část viditelná, kde si můžete prohlédnout nejrůznější pomůcky pro nevidomé.
Po prohlídce viditelné části, která zahrnuje výstavu od všemožných pomůcek až po stolní hry pro nevidomé se konečně vydáváme na cestu za poznáním světa nevidomých. Dostávám několik pokynů, jak si ve tmě počínat a jak se v takovém prostředí pohybovat. Náhle kdosi odkryje závěs u vchodu do neznáma a my vstupujeme do černočerné tmy. Je to zvláštní pocit, v jednu chvíli se vás zmocňuje panika, na druhou stranu však umíráte zvědavostí zjistit, kde se vlastně nacházíte. A k tomu vám stejně jako nevidomým lidem poslouží hmat a sluch.

Všichni se snažíme držet pohromadě a každou chvíli tak do sebe nechtěně vrážíme. Orientujeme se pouze podle okolních zvuků a hlasu našeho průvodce. Ohmatáváme věci kolem sebe a snažíme se přijít na to, kde se právě nacházíme. Nebudu prozrazovat, co jsme ve tmě všechno slyšeli a ohmatali, ale věřte, že vás čeká nejedno překvapení.

Na konci výstavy máme možnost pokládat průvodci nejrůznější otázky. "Můžete nám tu potom rozsvítit? Zajímalo by mě, jak to tu vlastně vypadá," vtipkuje jedna z návštěvnic. "To bohužel nepůjde," zasměje se průvodce, "to už by prostě nebyla Neviditelná výstava."

Domů pak odcházím úplně vyměněná. Sice ne zvenku, ale uvnitř hlavy mi víří úplně jiné myšlenky než před hodinou. Na světě nejsem jen já a moje problémy, jsou tu i další lidé, kterým bychom měli pomáhat, vcítit se do jejich života a v případě potřeby jim podat pomocnou ruku. Jsem ráda, že jsem Neviditelnou výstavu navštívila. Byla pro mě velkým přínosem a hlavně mi dokázala konečně otevřít oči.

Anitta

Hrdinka

3. května 2012 v 20:47 | An!tta
Hrdinka
Tomáš se znovu neklidně zavrtěl. Už tu byl zase. Hrál si kousek od nich s malým autíčkem na dálkové ovládání. Znechuceně zkřivil obličej.
Seděli společně s babičkou v parku na lavičce a vychutnávali si lehký jarní vánek a s ním i první přicházející sluneční paprsky. Tomášovi bylo deset let. Babičce již něco přes sedmdesát. Její vrásčité tělo poznamenané mnoha životními osudy bylo poseté spoustou stařeckých skvrn. Oči za tlustými brýlemi měla věčně oteklé a zarudlé a často jimi hleděla kamsi do prázdna, jako by si v mysli přehrávala staré vzpomínky. Znovu a znovu.
Seděla mlčky vedle Tomáše a nepřítomným pohledem hypnotizovala vzdálený bod kdesi vysoko v azurovém nebi. Každý z nich se věnoval svým myšlenkám. Tomáš bloudil kdesi ve vlastní fantazii, babičku tížily bolestné vzpomínky na minulost.
"Ahoj, nechceš si se mnou hrát?" přerušil najednou jejich rozjímání dětský šišlavý hlásek.
Ach ne, blížil se k nim. Malý černoušek s autíčkem na ovládání se zastavil u lavičky a malou ručkou se dotkl Tomova kolena.
"Jdi pryč," sykl na něj.
Babička přestala hledět na nebe. Teď se dívala pro změnu na Toma. Takovým tím přísným pohledem, který ve vás pokaždé vyvolá výčitky svědomí. Trochu se zastyděl, ale s malým si hrát odmítal. Dokonce se k němu otočil zády a na protest zkřížil ruce na prsou.
"Já si s ním hrát nebudu, babi," zafňukal. Tomášova slova doplnil jen Babiččin tichý povzdech
"Já si s ním hrát nebudu!" křikl znovu. "Vždyť je to černoch!"
Koutky úst ji náhle poklesly a oči se zalily slzami.
"Takhle uvažovali nacisté.," začala tiše. "Trestali všechny, kteří byli jiní. Všichni, kteří neodpovídali tehdejšímu ideálu, byli dříve nebo později odvezeni do pekel."
Tomáš tázavě pozvedl obočí. Mlčky sledoval, jak se malý černoušek s pláčem vzdaluje.
"Nacisty jsem zažila na vlastní kůži. Bylo to koncem roku 1943, když odvedli mého tatínka do koncentračního tábora, protože měl husté černé vlasy a snědou pleť. To se nacistům nelíbilo, ideál krásy vypadal jinak."
"Co je to koncentrační tábor?" zeptal se nevzrušeně.
"Tam museli lidé nedobrovolně. A většinou už jim pak nebylo pomoci. Časem jsem pochopila, že už se tatínek nikdy nevrátí. Po příjezdu dostal možnost konečně se osprchovat. Představa vlažné vody, jež zchladí jeho unavené tělo, přinesla jeho mysli trochu úlevy. Možná v tu chvíli pocítil i radost. Ta ale rychle vyprchala."
Najednou se odmlčela. Má vůbec cenu něco takového dnešnímu dítěti vykládat? Dítěti, které se při slovu "koncentrační tábor" zmůže jen na tázavý pohled?
Po její bledé tváři skanula první slza. Netušila, zdali na tom měly větší podíl vzpomínky z dětství, nebo ten žalostný pohled na jejího vnuka s obličejem přilepeným k displeji nového modelu Iphonu.
"Tomáši, posloucháš mě vůbec?" zatřásla nepříčetně jeho ramenem. Nevěděla, co ji k tomu tak náhle přimělo, ale ruka se jí sama od sebe napřáhla a vrazila dítěti facku. Nevěřícně seděl vedle ní a pak se najednou rozvzlykal. Prudce mrštil mobilním telefonem před sebe a sledoval, jak jeho moderní vymoženost dopadá k zemi a její displej se tříští na malé kousíčky.
Je vůbec možné vyprávět takový příběh dítěti, které si v dnešní době neváží toho, co má? Toho, kde žije? A bude vám vůbec naslouchat?
*
Večer zavedla vnuka na půdu. Těch zaprášených krabic v rohu místnosti se neodvážila dotknout už léta. Tentokrát se však výjimečně odhodlala. Pro Tomáše musela.
Z některých krabic vyčuhovaly zažloutlé růžky starých novin, jiné byly plné všelijakého rozbitého harampádí. Úplně vespod ležela mezi štosy časopisů zastrčená červená knížečka.
"Na, vezmi si to," podala ji Tomovi, "tam jsem si v dětství zapisovala všechny své zážitky."
"Ty sis psala deník?" podivil se a začal opatrně sfoukávat nános prachu na deskách knížky.
"Vrátil se mi po druhé světové válce. Ležel prý odkopnutý u popelnic kousek od místa, kde jsme bydleli," vysvětlila mu. " Den poté, co mě odvlekli do tábora, ho našel ho jeden pán, který naši rodinu dlouhá léta znal. Byli jsme dobří přátelé. Moc jsme si rozuměli. Byl to žid - jako my. Dokonce se mu podařilo před nacisty uniknout a zachránit si tak život."
"A co ty, babi? Jak ses z tábora vůbec dostala?" divil se Tomáš.
"Já se ze spárů nacistů dostala snad jen díky obrovské náhodě," vydechla tiše jako by ji znovu projela vlna veškeré bezmoci a zoufalství, které se stalo součástí jejího dětství.
*
Večer babička vnukovi přečetla pár stránek ze svého deníku.
Tomáš plakal.
Nebyl to však ten dětský pláč nad rozbitou hračkou ani odřeným kolenem. Zdálo se, jako by najednou tolik dospěl…
Přitáhl se k babičce a pevně ji objal kolem krku. Tu vrásčitou, stářím a vzpomínkami znavenou stařenku. Pro něj však znamenala něco mnohem víc.
Políbil ji na tvář a pak ji do ucha zašeptal: "Pro mě jsi ta největší hrdinka na světě, babi."