Listopad 2011

Třináct dní - část II.

5. listopadu 2011 v 9:18 | Anitta
V nemocničním pokoji vládlo ticho. Nad nehybným tělem Eduarda se sklánělo několik lékařů a starostlivě na něj pohlíželi skrze ochrannou roušku.
"Stále dýchá," konstatoval doktor Soukup tiše.
Pohled na Eduardovo tělo je naplňoval pocitem zděšení, který se částečně prolínal s nejistotou. Soukup znovu odkryl ránu a chvíli to malé očko upřeně pozoroval.
"Sleduje mě," vydechl užasle. "Vidíte?"
"Ten muž tu v každém případě zůstane na pozorování," rozhodl jeho kolega rázně.
"Jistě," souhlasil Soukup a roztřesenou rukou ránu zakryl obvazem, "ale nejdříve musí na operaci. To oko bude třeba vyříznout. Jen bůh ví, jak se ta nemoc časem může rozvinout."
Ráno už ležel Eduard na operačním stole v silné narkóze. Po několika zdlouhavých hodinách, během nichž se lékaři snažně pokoušeli přijít na nejvýhodnější metodu, jak Eduardovo třetí oko definitivně sprovodit ze světa, se pacient konečně probral a zanedlouho začal místo vylekaného koktání a drmolení srozumitelně komunikovat. Ránu na stehnu zatím zásluhou otupujících léků vůbec necítil.
"Jak se cítíte?" vyzvídal doktor Soukup naléhavě a neklidně přitom přešlapoval po pokoji.
"J-je mi už o něco trochu lépe," usoudil s jistým úsilím.
"Nikdy jsem se s ničím takovým ještě nesetkal…" pronesl lékař fascinovaně. Zdálo se, že se ze včerejšího šoku stále nevzpamatoval.
Chvíli oba mlčeli a jen tak nervózně těkali očima z jedné části místnosti do druhé.
"Bude třeba si vás tu nechat ještě týden, dva na pozorování. Navíc teď máte na noze dost slušnou ránu a ta se nezahojí pouhým mávnutím kouzelného proutku," sdělil mu lékař.
"Sam-samozřejmě," zadrmolil Eduard. "M-můžu mít n-návštěvy?"
"V žádném případě," rozhodl lékař razantně, "nikdo z nás netuší, zdali už od narození trpíte nějakou chorobou, která se vzácně projevila až nyní. Nedokážeme nic takového posoudit s úplnou jistotou. Na druhou stranu, kolik dětí se narodilo zcela v pořádku a teprve právě až během života jim z hrudi vyrostla druhá ruka? Kolika dospělým během necelého týdne praskla kůže na noze, pod kterou se léta skrývalo… oko?"
Následovala dlouhá odmlka.
"Omlouvám se, neměl jsem uvádět tak rozdílný příklad mezi rukou a okem. Tvrdit, že by někomu během života mohla narůst další končetina, je zcela bezpochybně absurdní. Ovšem myšlenka, že vaše… ehm… oko… jste měl pod kůží už od chvíle, co jste přišel na svět, nemusí být nadrbou stranu úplně k zahození."
"M-možná jsem s tím skutečně žil sedmadvacet let. Až teď to všechno… prasklo. N-nemůžu být přece n-nakažený nějakým smrtelným virem, ž-že ne?"
Doktor Soukup mu chvílemi připadal jako duševně chorý. Žádná taková choroba přeci neexistuje. Zákaz návštěv ho proto opravdu rozlítil, jenže veškeré vyčerpání ho donutilo vzít lékařova slova k srdci.
"Nechci vám lhát," odvětil ztěžka. "Nechci vám tady namlouvat, že trpíte nevyléčitelnou chorobou, navíc když jsem se s takovým případem v životě doposud ani jednou nesetkal. Ale přesto mi tu pořád něco nesedí."
*
Eduard se rozhodl vypustit veškeré starosti z hlavy a začal si namlouvat, že trpí jen ve srovnání s jeho skutečnou chorobou obyčejnou hepatitidou typu A, ze které ho brzy vyléčí. Stejně tak to vykládal i Dianě, která ho denně bombardovala stovkami textových zpráv s jediným cílem zjistit, kdy už se její drahý vrátí a všechno bude jako dřív.
JE TO JEN ZLOUTENKA, ZLATO. MAM ZAKAZY NAVSTEV, SNAD TO CHAPES. NAVÍC SI NEPREJU, ABYS KVULI ME ONEMOCNELA I TY. MILUJU TE.
ED.
Odeslal zprávu a pustil se znovu do čtení. U doktora Soukupa si vyprosil štos starých časopisů o medicíně, aby mu čas v nemocnici lépe ubíhal. Ten chlap by pro jeho pocit pohodlí snad udělal snad téměř cokoliv. Pokaždé na něj tak zdrceně pohlížel, jako by nebylo jediné naděje, že se uzdraví. A přitom už se Eduard cítil o moc lépe. Rána se úspěšně hojila, horečka dočista vymizela a on se stával den ode dne silnější.
Bylo osmého dne a Eduard vypadal už vcelku zdráv. Sestřička s ochranou rouškou mu právě donesla oběd. Při pohledu na průhlednou mastnou vodu s několika kolečky vařené mrkve se mu udělalo šoufl. Přesto se přiměl a slušně poděkoval. Ohrnul nos a trochu odtažitě spolkl první lžičku. Chutnala ohavně, ba i mnohem hůře, než vypadala.
O chvíli později dorazil doktor Soukup na pravidelnou kontrolu.
"Vypadáte lépe," všiml si s úlevou.
"Už tušíte, kdy mě odsud pustíte?"
Eduard právě s odporem spolkl poslední lžičku polévky.
"Nesmíme spěchat, vzpomeňte si, jak vám bylo ještě předevčírem."
Oba chvíli mlčeli a tiše sledovali prázdnou zeď před sebou.
"Víte co," promluvil konečně doktor, "teď se trochu prospěte."
*
Probudil se až ráno. Se silnou bolestí žaludku.
"To ta… to ta vaše polévka," zaskuhral a probodl vyčítavým pohledem shon lékařů naklánějících se starostlivě nad jeho lůžkem.
"Vezměte si prášek, pomůže vám," přihnala se sestra s horkým čajem a platíčkem pilulek.
"Nic jíst nebudu!" vzdoroval Eduard jako malé děcko. "Chcete mě snad zničit?"
Doktor Soukup zmateně zakroutil hlavou.
"Obavám se, že vinu nenese náš lékařský personál," vmísil se do hovoru.
"Snažíte se mi tu vážně namluvit, že příčinou všechné té bolesti je…"
Trpce se zarazil a nejistě upřel pohled na svoji postiženou končetinu. "No vždyť víte," vydechl zničeně.
"Počkáme…" zarazil ho doktor, "ještě chvíli počkáme."
*
K jedenáctému dni se Eduardův stav výrazně zhoršil. Byl žhavý téměř jako kamna, ale kůže na rukou zůstávala chladná a namodralá jako by ji ošlehal ledový grónský vítr.
Dvanáctého dne Eduardovi objevili zvláštní nález na kůži v okolí podbřišku. V tom místě se mu rozpínal podivný flek podobný podlitině. Sám ho za nezkrotného třesu celého těla popisoval jako cosi pevně napnutého. Doktor Soukup měl jasnou vizi, co by mohlo následovat. Nemohl však stále uvěřit. Balamutil se absurdní představou, že pacientův stav je na dobré cestě ke zlepšení, ona modřinka na břiše může být jen konečným dozněním nemoci.
V hloubi duše měl však strach, co by mohlo následovat tentokrát.
*
Bylo třináctého dne, devět hodin večer. Eduardovi bolesti sílily. Nad jeho lůžkem se sklánělo dvacet nejzkušenějších lékařů, kteří mu podávali morfium a dohlíželi na to, zdali zůstává při vědomí. Na nočním stolku ležel jeho mobil s předepsanou esemeskou, kterou se chystal v nejbližší době odeslat.
UMIRAM, DIANKO. LHAL JSEM TI, ODPUST. ME TELO TRYZNI NĚCO HORSIHO, NEZ JEN HEPATITIDA. NEVIM, CO ME TO TOLIK CHCE ZNICIT, ALE DOUFAM, ZE BRZY BUDE PO VSEM. NEZAPOMEN NA ME. MILUJU TE.
Kolem desáté hodiny byl jeho tep natolik slabý, až se zdálo, že ho lékaři při vědomí již dlouho neudrží. Kůže se na břiše pnula čím dál víc, doktor Soukup se modlil za to, aby tam na něj čekaly vnitřnosti, jak byl už po léta svého působení v nemocnici zvyklý. Eduardův případ byl vskutku výjimečný.
"Zkolaboval nám," hlásila po chvilce zdrceně sestra. Doktor Soukup se okamžitě ujal první pomoci.
"Zatraceně! Do hajzlu, vůbec nedýchá!" zabědoval.
Eduardovo tělo bylo ledovější než mraznička. Všechno mu připadalo tolik marné… Po padesátém pokusu o dýchání z úst do úst, jehož výsledek byl beztak neúspěšný, se vyčerpaně svalil vedle lůžka a zničeně si položil hlavu do dlaní.
PRASK.
Místností se rozlehl odporný vřískot.
Doktorovo čelo se orosilo ledovým potem. Třásl se strachy, nedokázal pohnout hlavou a pohlédnout do očí tomu, co vzešlo z těla jeho pacienta. Naslouchal zděšenému křiku jeho kolegů, kteří se okamžitě dali na útěk.
Něco se k němu neústupně blížilo, on tam však strnule seděl dál a klepal se jako ratlík. To něco ze sebe po chvíli vydalo další z hrůzných skřeků a dravě se mu zakouslo do ramene. Polekaně vykřikl a otevřel oči, aby pohlédl tomu stvoření do tváře. U jeho zkrouceného těla postával maličký pidimužík. Tvář měl podivně zkroucenou a posetou podivnými výrůstky, trochu jako to mívají ropuchy. Mohl měřit nanejvýš půl metru.
Doktor zalapal po dechu a natočil hlavu k rameni, kam se mu pidimužík před chvíli prudce zahryzl. Kolem hluboké rány se mu vytvořila namodralá skvrna.
Tak modřina, vzpomněl si a šíleně se rozchechtal.
Taková malá modřinka…

Třináct dní - část I.

4. listopadu 2011 v 19:08 | Anitta
Z ulice se ozvalo další nepříjemné zavřísknutí a proniklo až přes pevně utěsněná okna v ordinaci obvodního lékaře doktora Stránského. Těch odporně vrásčitých bytostí běhalo v ulicích nespočetně.
Odtažitě a zároveň mírně vystrašen znovu poodstoupil blíže ke dveřím na konci ordinace. Jako by tomu všemu snad mohl zabránit. Jako by jeho pouhých pár bezbranných kroků zastavilo další šíření té prapodivné choroby s nevysvětlitelnou příčinou. Vzpomněl si, jak tehdy klidně ohmatával pacientovu modřinu na jeho pravém stehnu. Taková malá nevinná modřinka, vynutil si na tváři zkřivený úsměv.

Eduard Barens pracoval už několik let jako úspěšný reportér. Byl mladý - letos měl v červnu oslavit osmadvacáté narozeniny, pohledný a bohatý. Každý druhý muž mu jen tiše záviděl a při pohledu na jeho štěstí si bezmocně rval vlasy.
Eduard si právě chystal šunkový sendvič, když v tom se ve vedlejší místnosti hlasitě rozezvonil jeho mobil. Byl to již starší model Nokie, ovšem jemu zcela vyhovoval. Neměl rád nejnovější módní vychytávky plné nadbytečných funkcí a možností. Preferoval zkrátka jednoduchost.
"Barens, prosím? Kdo volá?" zvedl natěšeně telefon. Nerad trávil čas mlčením, každý telefonát proto vítal s radostí.
"Pane Barensi, ihned vás potřebujeme. Na dálnici D1 se srazil obří kamion s osobákem. Máme tu dva vážně zraněné a jednoho se zlomeninou stehenní kosti," ozvalo se z druhé strany s notnou dávkou naléhavosti.
"Hned jsem na místě, ta nehoda není daleko od mého bydliště, jak slyším," konstatoval mírně potěšen tou zprávou, která mu brzy přinese další výdělek. Ovšem na druhou stranu pocítil stud, jenž v zápětí nahradil příval lítosti a vzteku nad tím, jak jsou ti řidiči dnes neopatrní.
"Proto také volám právě vám," vysvětlil mu spěšně, "nezdržujte se ničím a hned vyjeďte. Čekáme na vás."
"Dobrá, jsme domluveni. Za deset minut jsem na místě."
"Výborně. Pospěšte si, děkuji," zakončil rozhovor a zavěsil.
Hned na to začala stará známá pohádka, opakujíc se v Eduardově životě snad každý den. Rychle najít kabát, svléknout tepláky, nasoukat se do džínsů, uvázat si ledabyle kravatu a cestou k autu ji snad ještě nějak symbolicky upravit, vypnout sendvičovač, zhltnout svačinu a vyrazit. Takhle vypadalo téměř každé jeho pracovní odpoledne. Ráno měl šanci vychutnat si poslední volno a příležitost k tomu, naučit se text k nadcházející reportáži. Dnes mu ovšem do práce vstoupila drobná komplikace. K dnešní reportáži na dálnici neznal ani slovíčko. S jeho výbornou schopností bezproblémově ovládat rétoriku si však dokázal reportáž vymyslet na místě. Improvizace byla zkrátka jeho silnou stránkou. A právě díky tomu byl v oblasti médií hotovou hvězdou zpravodajství.
Kvapně zamkl byt, jako střela seběhl po schodišti, v kapse nahmatal klíčky od svého Jeepa a vyrazil. Zdlouhavá dopravní kolona mu cestu prodloužila až na necelých dvacet minut, na což předem ani trochu nemyslel. Za zvuku netrpělivého poklepávání prstů na volant zastavil řidič před místem nehody a vypnul motor.
"To je dost, že už jste tady!" lomil rukama režisér a pobízel ve spěchu kameramany, ať zaujmou své pozice. "Co je to s vámi, chlape, obvykle přece býváte na místě včas!"
"Obvykle ano…" přikývl polohlasně Eduard a snažil se věnovat prvnímu slovu patřičný důraz.
"Improvizujte," nařídil mu okamžitě a vrazil mu do rukou text s informacemi o nehodě, "věřím vám."
Eduard se nad jeho výrokem musel krátce pousmát. Několikrát si pročetl text a postavil se na místo, kam ho nejbližší kameraman nasměroval a spustil. Myšlenky se mu hrnuly do hlavy jako splašené, ale tak jako pokaždé je dokázal chronologicky uspořádat a jeho výsledný mluvený projev zněl systematicky a profesionálně. Režisér opět jen chvályhodně pozvedl palec vzhůru a v němém úžasu mu zatleskal.
"Jste génius, Barensi. Náš génius."
*
Když dorazil večer domů, připravil si čínskou nudlovou polévku z pytlíku. Její chuť byla jen stěží definovatelná, cítil, jako by polykal horkou vodu s nahořklou příchutí sem tam se mísící se zvláštní vůní pikantního koření. Nabral si poslední sousto na vidličku, na krátkou chvíli na něj duchanepřítomně upřel zrak, ale nakonec ho odložil zpátky na talíř. Smířen s faktem, že dnes bude usínat nejspíš zase bez večeře, se odebral pohřbít všechny nudle s kořeněnou vodou do záchodové mísy. Usadil se v obýváku na gauč a pět minut sledoval zprávy. Po chvilce na něj opět přišel známý pocit v podobě touhy vyskočit na nohy a zamířit propátrat detailněji celou ledničku.
Tavený sýr s příchutí šunky. Plátkový eidam. Bílý jogurt.
Zoufale se chystal dveře ledničky znovu přibouchnout, když v tom mu padl pohled na zapomenutou hořčici v levém rohu. Ještě ji ani nenačal, všiml si potěšeně.
"Tak pojď sem, ty krasotinko jedna," přitáhl si k sobě skleničku a zbavil ji nedočkavě víčka. "Mně neutečeš."
Popadl nejbližší lžičku a začal se hořčicí hladově ládovat. Poslední dobou míval opravdu zvláštní chutě. Vyjedl skleničku až do dna a za křečovité bolesti žaludku se svalil u dřezu. Nevěřil tomu, co právě udělal. Doslova do sebe nalil tuny té nejodpornější hořčice, protože na ni zrovna dostal ukrutnou chuť. Víčka mu klesla proti jeho vůli a začal se pomalu třást po celém těle. Cítil, že se s ním točí celý svět. Přemítal, zdali v tom má prsty právě hořčice, anebo to má co dočinění s jeho obvyklým stavem nevolnosti těsně před usnutím.
"Hořčice… Chci ještě hořčici," zablekotal a ponořil se do hlubokého spánku.
*
"Ede? Eduarde, haló? Na něco jsem se tě před chvílí ptala," zalomcovala s jeho ramenem štíhlounká blondýnka netrpělivě poťukávajíc nehty o stůl.
Eduard přerušil své úvahy o tom, zdali by neměl po včerejším záchvatu přejídání zauvažovat nad návštěvou psychologa, a znovu se tolerantně obrátil ke své přítelkyni.
"Promiň, dnes se moc necítím ve své kůži. Včera jsem snědl asi něco špatného…" zamumlal nedůležitě.
"Tak co, dáš si to kafe s mlékem?" zopakovala svoji otázku.
Seděli spolu v luxusní kavárně, kam ji Edgar rád často brával už od jejich prvního rande.
"Bez mléka, prosím."
Všude to vonělo horkou čokoládou, šlehačkou a kávou. V místnosti vládlo příjemné teplo a klid. Jen Eduardova duše ne a ne se uklidnit. Zhluboka si povzdechl.
"Co je ti, zlato?" starala se.
"Nic mi není, nedělej si se mnou starosti, prosím…" odbyl ji jemně.
"Dneska jsi vážně myšlenkami úplně mimo," konstatovala.
"Hmm…"
"Poslyš, včera jsi jim to teda pěkně nandal. Jsi skutečně rozený reportér. "
"Díky."
"A… co děláš v neděli?" změnila nervózně téma.
"V neděli?" zopakoval po ní nesoustředěně.
"Ano, v neděli," zopakovala trpělivě.
"Obvykle čekám, až mě jedna kráska vzbudí svým telefonátem po dvanácté odpoledne a připomene mi, že bych měl konečně taky vstávat," pousmál se a věnoval ji jedno šibalské mrknutí.
"Ale, nech si to!" zasmála se něžně a škádlivě ho plácla přes stehno.
"Au! Co blázníš, proboha!" zaječel vyděšeně a začal si zuřivě mačkat postižené místo na pravé končetině.
"Neříkej, že tě to bolelo," ušklíbla se trochu dotčeně.
"Když jsi mě praštila, najednou mi stehnem projela nesnesitelná bolest!" hájil se.
"Já tě nepraštila!" vzdorovala okamžitě. "Bylo to jen přátelské plácnutí."
"Nerozčiluj se, Diano, já tak nemyslel," omluvil se honem, když spatřil, jak se jí v oku zaleskla první slza.
"Vyvádíš jako malé děcko," vytkla mu zarmouceně.
"Omluv mě na chvíli, musím si na chvíli odskočit," utnul raději debatu včas, než by stačila vyústit v hádku a zamířil na pánské toalety. Zabouchl za sebou dveře od kabinky a vyděšeně ze sebe strhl džíny. Na pravém stehnu se mu rýsovala pořádná modřina. Dalo by se říct, že dosahovala téměř bizardních rozměrů. Zlehka se jí dotkl jedním prstem. Sykl bolestí a opatrně si znovu navlékl kalhoty. U umývadla si navlhčil papírový ubrousek a nepozorovaně ho podstrčil pod kalhoty. Zauvažoval, zdali by se neměl poradit s lékařem. Vůbec si totiž nevzpomínal, že by se nedávno někde uhodil zrovna do stehna a už vůbec ne tolik silně.
*
Čekárna Eduardova obvodního lékaře byla zcela prázdná. Během pár minut byl vyzván ke vstupu do ordinace. Doktor Stránský mu modřinu párkrát pohmatal, přičemž se Eduard jen stěží držel, aby nevykřikl bolestí, a usoudil, že modřina je v naprostém pořádku.
"Pane doktore, ale já si ale vůbec nepamatuji, že bych se někde takhle příšerně zranil," namítl i přesto nejistě.
"To víte, třeba jste pracovně vytížen a takové detaily, jako že jste se někde uhodil, vůbec nevnímáte," stál si za svým lékař. "Anebo jste třeba náměsíčný a během vašich večerních výprav jste se pěkně uhodil do nohy."
Eduard si vzpomněl na svůj včerejší záchvat a následný pocit nevolnosti. Bůhví, co v takovém stavu vůbec prováděl. Možná si z toho dnes již nic nepamatuje.
"Předepíšu vám na to bylinnou mast," rozhodl lékař s nezaujatým úšklebkem, "má velmi výrazné hojivé účinky a navíc kůži příjemně chladí. Ta modřina vám vymizí raz dva, to se spolehněte."
Předal mu recept, Eduard zaplatil a vydal se do blízké lékárny. Doma si tím zázrakem bolístku pomazal a uložil se ke spánku. Dostal chuť na mouku, ale tentokrát se raději ovládl. Bůhví, jak by to s ním dopadlo tentokrát.
*
Ráno se Eduard stále necítil v pořádku. Hlava jako kdyby se mu každou chvíli měla rozletět jako časovaná bomba. Změřil si raději teplotu. Rtuť teploměru mu ukazovala mírnou zvýšenku, a tak se rozhodl zůstat pro dnešek v posteli u televize. Uvařil si čaj, spolkl několik prášků proti bolesti hlavy a se zimnicí se uložil zpátky do peřin. Jak jeho duševní tak i tělesný stav se den ode dne zhoršoval. Slíbil si, že pokud všechno do zítřka nevymizí, navštíví lékaře znovu. Celý den tvrdě prospal, jen občas se vzbudil, aby doplnil tekutiny několika sklenicemi vlažné vody a zapil jimi aspirin. Sem tam poslal zamilovanou esemesku Dianě nebo otevřel páteční výtisk novin, na nějž v tom veškerém shonu dočista zapomněl. Večer si uvařil trochu mexické zeleninové směsi a tuňákem, jak to míval každou neděli ve zvyku, ale jakoby ta hmota, co se za nevýslovně vysokého úsilí snažil rozžvýkat, neměla žádnou chuť. Zkusil si pomoci trochou soli, přidal dokonce špetku koření výrazné chuti, ale jeho chuťové buňky mu nejspíš pro dnešek vykázaly službu. Vzdal svůj poslední marný pokus a odebral se zpátky do postele. Večer se občas krátce probudil, ale únava v kombinaci s tunou tlumících prášků ho pokaždé spolehlivě strhla zpátky do světa divokých snů.
Třetí den ráno se cítil o mnoho lépe a nic mu nebránilo v tom, vyrazit za plné funkce svého těla do práce. Režisér ho po jeho pátečním výkonu obdařil vřelým úsměvem a zmínil se také o možném zvýšení platu, díky čemuž Eduard dokázal vypustit z hlavy veškeré jeho starosti spojené s podivnou modřinou na noze. Po práci se stavil za Dianou, aby jí nějak vynahradil včerejší neděli.
"Něco ti prosakuje přes kalhoty," informovala ho s jistým zděšením ve tváři.
Šokovaně pohlédl na svůj rozkrok. Ten byl však úplně suchý. Zato ta zrádná modřina jako by se na sebe snažila za každou cenu znovu upozornit. Přes kalhoty mu na pravém stehnu v místě modřiny prosakovalo něco mokrého.
"Co to sakra…?" V očích měl značný znak paniky.
Diana jen tiše dál postávala ve dveřích a měřila si ho zvídavým pohledem.
"Mohl bych si u tebe ještě rychle… odskočit?" vykoktal.
"Jistě," přikývla strnule a uvolnila cestu.
Doběhl na toaletu, a jakmile za sebou zamkl dveře, kvapně si serval z nohou kalhoty. Po pravém stehnu mu stékala jakási čirá tekutina. Jemně stiskl modřinu prsty. Uprostřed se mu během Dianiny návštěvy stihl vytvořit maličký puchýřek. Zhluboka si oddychl a vyčerpaně si klekl na zem. Chvíli jen zmateně pozoroval moderní barevný vzorek na záchodovém prkýnku a přehrával si v hlavě několikrát za sebou to, co právě spatřil. "Bude to v pořádku," pronesl si pro sebe konejšivě, "jen hnisá potvora jedna malá…"
*
Večer se Eduard znovu ponořil do svých úvah týkajících se návštěvy lékaře. Údajně zázračná mast nepomáhala, modřina se den ode dne nezastavitelně zvětšovala a navíc se krátce před tím, než ulehl do postele, dostavilo silné pnutí kůže.
Den na to se opět vrátila teplota a tentokrát rtuť teploměru vystoupila až na samou čtyřicítku. Za třesu těla a drkotání zubů listoval téhož večera každou knížkou medicíny, pečlivě si pročítal popis všech v ní uvedených nemocí a zdlouhavě studoval jejich průběh. Po několika hodinovém pátrání však rezignoval a odložil onu hromadu obsáhlých bichlí do kouta pokoje. Všiml si, že mu kůže rozpraskala do krve. Napadlo ho, natřít ji trochou mastného krému. Zvedl se z postele a malátně se odpotácel k lékárničce. Často zapomínal, kam si věci uložil, a tak všechny mastičky a krémy přidával k lékům. Vysypal obsah lékárničky na postel a začal se v něm zuřivě přehrabovat. Netrpělivě odhazoval každou věc za sebe a vyčkával, dokud se mu nenaskytne ten slastný pohled na bílou tubu spasitelku plnou kouzelného krému.
Prask.
Kůže se roztrhla jako nafukovací balónek. Stehnem mu projela pronikavá bolest. Upustil tubu a za bolestného zaúpění se svalil na zem.
"Chceš mě zničit?" zaskuhral vyčerpaně.
Prudce oddychoval a funěl za snahy zadržet slzy bolesti. Sledoval, jak kapky krve tiše dopadají na jeho nový koberec a kreslí mu po pravé noze rudé čáry. Zařekl se, že za každou cenu i přes ukrutnou bolest zůstane při vědomí. Teď hezky vytočí číslo na pohotovost a tam už se o něj sami postarají. Zašátral na posteli, aby našel krabičku náplastí.
Gáza. Nůžky. Obvaz.
Natáhl se, aby mohl rukou prozkoumat zadní část postele. Nahmatal cosi ve tvaru kvádru. Muselo to být skutečně to, co právě hledal. Přitáhl svůj úlovek k sobě a konečně na něj pohlédl. Byla to krabička s náplastmi. Tu přesně potřeboval.
Odhodlán prohlédnut si svoji krvavou ránu obrátil pohled k pravému stehnu. Kůže se mu roztrhla opravdu do hloubky, nemohl uvěřit, že k tomu došlo během takové chvíle. Zpod kůže zahlédl cosi bílého, trochu šedavě zakaleného. Přemítal, zdali teď právě nezírá na vlastní kost. Svoji absurdní myšlenku ale už jen při vzpomínce na jeden poučný seriál o člověku, který jim pouštěl profesor biologie na střední, nakonec rychle zavrhl. Plný odhodlání se přiklonil blíže a kůži maličko odkryl. Za panické hrůzy nadskočil ze země a uhodil se do hlavy o noční stolek. Srdce mu zběsile tlouklo a čelo se mu orosilo studeným potem. Slyšel sám sebe, jak vydává sípavé zvuky a cosi si pro sebe v záchvatu náhlého šílenství vyděšeně mumlá.
"Panebože," oddechoval a přitom pociťoval, jak se na něj ženou mdloby.
Znovu svůj zrak obrátil ke stehnu. Ono tam opravdu pravdu tam bylo. Přece ho viděl...
"Panebože," vydechl znovu. Zavřel oči a poslouchal, jak mu intenzivně bije srdce. Roztřesenou rukou vyťukával na mobilu číslo sanitky.
"Pomožte mi," zaúpěl bezmocně, jakmile se z druhé strany ozval hlas jednoho z záchranářů, "pod kůží mi vyrostlo třetí oko."
*

Pokračování příště!