Varhabilus sylvaticum

7. září 2011 v 20:15 | An!tta

"Už je vám teplo?" zaskřehotala ohavná stařena, aby prolomila houstnoucí ticho v chaloupce.
Erikovo tělo se neovladatelně třáslo a v hlavě mu stále silněji hučelo. Znovu pohlédl na stařenu a v hlavě se mu rozvířil proud neukázněných myšlenek. Mohl by vstát, dojít k oknu a… Ne, to by bylo příliš nápadné. A co kdyby se rozmáchl rukou, shodil ten plechový hrníček ze stolu a předstíral, že k tomu došlo čirou náhodou? Jenže to by mu ta ježibaba nalila novou porci.
"Už je to lepší," přitakal Erik a konečně odložil tlustou beranici.
Zpozoroval její nevyzpytatelný pohled. Jako by se jedním okem soustředila na určitý bod kdesi nade dveřmi kuchyně a zároveň tím druhým sledovala jeho. Vlastně si vůbec nebyl jist, zdali její pohled nesměřuje někam úplně jinam - třeba právě sledovala zasněženou krajinu v dřevěném okénku. Když s ní Erik mluvil poprvé, oči se jí divoce zakoulely v důlcích a obě zorničky se nasměrovaly kamsi do houštin lesů, přičemž ta pravá jako by upřeně zírala na pařez na kraji mýtiny a druhá se snažila dohlédnout na zasněženou hromadu kamení úplně na druhé straně.
Místností se linulo příjemné teplo od kamen. Znaveně se protáhl a usadil se na tvrdé dřevěné židli o něco pohodlněji.
"Než odejdete, mládenci, něco vám ještě přečtu," nabídla se a se zakřupáním všech kostí v těle vstala od stolu a zamířila do podkroví.
Prostory chaloupky byly maličké, plné všelijakého harampádí od starožitného nádobí až po spoustu obrazů s náboženskou tématikou.
Erik se několikrát nejistě ohlédl kolem sebe, popadl ze stolu hrníček, hbitě přiskočil k oknu a páchnoucí horkou tekutinu jedním švihem ruky vylil z okna.
"Proč jsi to udělal tati?" zakroutil nad ním nevěřícně hlavou jeho čtrnáctiletý syn Viktor. Vypadalo to, že on sám bez sebemenších protestů čaj do poslední kapky vypil.
"Je to odporné," zašeptal v odpověď a jedním skokem byl zase u stolu. Bylo dosti patrné, že se mu po takovém činu nesmírně ulevilo.
"Venku mrzne. Potřebuješ něco teplého na rozehřátí, tati. Bude ti strašná zima," varoval ho. Někdy se stávalo, že si oba dva na chvíli nevědomky vyměnili role. Viktor vychovával vlastního otce, Erik ho poslouchal a řídil se jeho radami. Byl to vlastně Viktorův nápad, aby se ohřáli u stařeny v opuštěné chaloupce a dali si horký bylinkový čaj.
Výlet do severních skandinávských lesů měl na svědomí samozřejmě Erik. Jeho dobrodružná duše ho vyhnala sem do opuštěných končin světa, aby zažil opět něco neobvyklého, něco, na co se celý život vzpomíná. Dostal, co chtěl - oba zde k dnešnímu večeru úplně zabloudili. Celý den neměli v ústech ani sousto a únavou se jim podlamovala kolena.
Za chvíli se stařena s funěním dobelhala zpátky. Na stole rozložila obrovskou bichli a několika nádechy z ní odfoukla silný nános prachu. Erik se hlasitě rozkašlal a zamračeně si zakryl obličej.
"Přečtu vám něco, co se o zdejších místech už dlouhá léta vypráví," začala a nalistovala příslušnou stranu. "Slyšeli jste už někdy předtím o varhabech?"
"Varhabech?" zopakoval po ní pobaveně Viktor a jízlivě se přitom usmíval, "To jsou nějací vlkodlaci… nebo upíři, že?"
"Ba ne, chlapče, varhabové patří úplně do jiné skupiny," začala zapáleně vysvětlovat, "na rozdíl od vlkodlaků a upírů jsou aktivní po celý den. Nikdy nespí a nepijí lidskou ani zvířecí krev. Jejich stravou je mladé lidské maso a povídá se, že jsou to jinak docela přátelští tvorové."
"A jak vypadají… ti varhabové?" vyzvídal Viktor.
"Právě v tom je ta potíž, chlapče. Nikdo je zatím neviděl. Mohou vypadat jakkoliv," rozhodila rukama a přisunula k němu knihu.
"Varhabové, latinsky varhabilus sylvaticum, jsou dosud téměř nepoznaní, velmi vzácní tvorové. Žijí výhradně ve skandinávských lesích, mýty vyprávějí, že se poprvé objevili na severu Norska počátkem osmnáctého století," předčítal nahlas.
Erik se neklidně zavrtěl na židli.
"Právě v polovině osmnáctého století tu tihle tvorové pravděpodobně panovali lesům. Každou noc se ztrácely děti z okolních vesniček. Vypráví se, že varhabové si pro ně chodili večer po setmění, když si ještě malí prckové hráli sami venku. Tehdejší mládež měla z takových historek velkou legraci a často společně uprostřed noci vycházela sem do lesů, aby ostatní přesvědčila, že žádná taková havěť neexistuje. Jednoho večera v lese nadobro zmizela sedmičlenná partička patnáctiletých kluků a nikdy víc je již nikdo nespatřil. Ještě ten den se několik lidí sebralo a pevně rozhodnuti se z přilehlých vesnic odstěhovali. Kdo neměl kam jít, každou noc trnul strachy a vyděšeně čekal, kdy přijde řada na jejich děti. Postupně vymizely všechny, jen dospělí zůstali," vyprávěla stařena.
Pomatená stará ježibaba… pomyslel si okamžitě Erik. Něco ho nutilo zvednout se ze židle a vykročit zpátky ven do té mrazivé zimy. Zato Viktor však vypadal nadmíru zaujatě. Jako by ho stařenino hypnotické vyprávění pevně připoutalo na židli a za žádnou cenu ho nechtělo pustit.
"Třeba se nenápadně plazí po zemi jako hadi a jakmile přijde pravá chvíle, vysunou svých osm párů nohou a jako obrovští pavouci se rozběhnou přímo pro svoji kořist," blouznil. Tváře mu hořely zvědavostí a ruce se mu mírně chvěly. Erik si toho s viditelným znepokojením okamžitě všiml. Vstal, zasunul židli a teatrálně se usmál.
"Děkujeme za ohřátí, bylo nám tu dobře. Ale nám ještě zbývá pěkný kus cesty a rádi bychom odsud do setmění vypadli," přerušil je a pohlédl na syna, "nemám pravdu, Viktore?"
Viktor jen souhlasně kývl a mlčky zasunul židli, jako to před chvíli udělal Erik. Stařena je zklamaně vyprovodila před chalupu. Zdálo se, že se venku za tu dobu ochladilo nejméně o deset stupňů.
"Tak tedy šťastnou cestu, mládenci," rozloučila se, "ať pánbůh stojí při vás."
Erik jen kývl na pozdrav a spěšně se vydal kupředu. Viktor šel za ním a cosi si pro sebe mumlal.
"Přidej do kroku," pobídl ho nervózně.
"Snad by ses nebál varhabů," zavtipkoval.
Erik zarytě mlčel a nasupeně kráčel dál. Úmyslně stále zrychloval, ovšem několika metrové nánosy sněhu mu chůzi výrazně ztěžovaly. Viktor se mu začínal ztrácet z dohledu. Z dálky zaslechl, jak vydává podivné zvuky. Předstíral snad vytí vlkodlaka?
"Kde se couráš?!" okřikl ho okamžitě Erik. "Přestaň vyvádět hlouposti a drž se u mě. Musíme se dostat k nejbližší vesnici a tam požádat o nocleh."
"A co když se setmí? Co když nás temnota lesa chytí do svých spárů a varhabové si nás najdou?"
"Přestaň!" okřikl ho příkře. "Varhabové nejsou. Nejsou ani vlkodlaci, upíři a žádná jiná havěť. Snad bys to té bábě nevěřil!"
Cítil, jak se třese po celém těle. Přemýšlel, zdali by to mohlo souviset se vztekem, který v něm tolik vřel. Nebo ho ovládala mocná zima? Bylo to z hladu, z něhož se mu žaludek divoce svíjel již několik dobrých hodin? Či snad...
Ne. Strach rozhodně neměl. Alespoň si to tak namlouval. Několikrát mu silně zakručelo v břiše.
Ocitli se na louce. Mohla to být záchrana.
Anebo také cesta do horoucích pekel.
"Žádné příšery neexistují," opakoval si tiše sám pro sebe a za hlasitého supění začal vstoupat do kopce. Náhle mu kolena vypověděla službu a s tichým křupnutím se podlomila. Bezmocně se svalil tváří do sněhové pokrývky. S notnou dávkou námahy zvedl hlavu, aby se rozhlédl po Viktorovi. Před očima se mu však začaly dělat mžitky. Hlava se mu nebezpečně zamotala. Chtěl se posadit a sklonit ji, jak to radili v každé příručce první pomoci, ale tělo ho odmítalo poslechnout. A pak jako by se propadl do hlubokého spánku.
*
Muselo být již hodně pozdě. Erik se zmateně převalil na pravý bok a pomalu se posadil. V uších mu pískalo a hučelo zároveň a hlava se mu stále točila. Právě seděl uprostřed lesa vedle plápolajícího ohníčku, na němž se připravovala pečínka. Vypadala opravdu lahodně. Několikrát zamžikal a znovu se ohlédl po mase. Obával se, že co nevidět začne slintat jako nějaké divé zvíře.
"Dáte si, pane?" oslovil ho jakýsi mladík, který do ohně postupně přihazoval nové dřevo. "Jistě, ani nevíte, jak jsem vám vděčný," zablekotal.
Mladík se záludně pousmál a nabídl mu kus hotového masa.
"Výborné."
Ve skutečnosti maso chutnalo poněkud zvláštně, ale to Erik v tu chvíli příliš nevnímal. Bylo příjemně kořeněné a dobře osolené, přesně, jak to dělával doma na grilu.
"Jsem rád, že vám chutná," věnoval mu mladík další úsměv a odešel. Nejspíš asi pro novou nálož dřeva, pomyslel si Erik. Jenže tentokrát se však vrátil s náručí oblečení.
"Bude to teď trochu dýmat," upozornil ho, přičemž se Erik přesunul trochu na stranu. Jedním máchnutím ruky vhodil oblečení do ohně a nechal ho tam o samotě.
Stará zelená bunda Adidas a roztrhané šusťáky zuřivě vzplály. Přesně takové, jako měl na sobě dnešní večer Viktor.
Na jazyku mu ještě zůstala chuť pečeného masa.
Nevěřícně pohlédl na mladíka opodál a chvíli si ho podrobně prohlížel. Měl krátké plavé vlasy a vousy. Něco si prozpěvoval, tvářil se šťastně a přitom sekal dřevo.
Mohou vypadat jakkoliv…
 


Komentáře

1 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 15:09 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama