Duben 2011

Jsem introvert! No a co?

29. dubna 2011 v 20:24 | An!tta
Již dlouho, předlouho se snažím stát extrovertem. A abyste si nemysleli - zprvu mi ty pokusy o "proměnu" dávaly pořádně zabrat. Často se nutím do věcí, které jsou mi doslova proti srsti. Jejich splnění mi pak ale přináší pocit spokojenosti, pocit, který mi říká, že jsem na dobré cestě, jak se stát extrovertem. Ale... proč to vlastně dělám? Copak jsou introverti méněcenní?

Když jsem poprvé nastoupila do školky, zažila jsem pořádný šok. Komunikace s ostatními dětmi pro mě byla utrpením a já si začala postupem času uvědomovat, že jsem asi tak trochu divná. A takhle mi právě kleslo sebevědomí, jež si teď se vší urputnou snahou snažím nasbírat zpátky. Nerada jsem se bavila s ostatními dětmi, raději jsem přes den zůstávala někde v koutku a věnovala se celou dobu kreslení. Postupně jsem došla k závěru, že nejlíp mi je někde doma samotné s kusem papíru, kam si nerušeně čmářu svojí povídku. Psaný projev, jo to je moje.

Představte si, že třídní učitelka k vám do lavicve posadí třídní hvězdu. Ta se vám pak najednou usedavě rozpláče v koutku. Obklopena starostlivými spolužáky během ztrápených vzlyků a nářků vysvětluje, že s vámi prostě sedět nechce, že to je pro ní ten nejhorší trest, a že si vedle sebe takového málocenného a nemluvného podivína prostě nezaslouží. A přesně tohle se mi jednou taky stalo.

Často když mluvím, nedokážu se vyjádřit tak dobře jako v projevu psaném. Není pravda, že bych byla ve splečnosti vyloženě mlčenlivá, dost jsem se od školky a vůbec základky změnila, ale pořád nejsem ta holka, co by střílela jednu hlášku za druhou a dokázala bavit lidi. Někdy bývám plná energie, veškerou komunikaci s lidmi si naprosto užívám a připadám si jako extrovert (což ve skutečnosti nejsem). Ten pocit si nesmírně užívám a z celého dne mám pak nenahraditelný pocit. Někdy si říkám... proč taková nemohu být pokaždé?

Ve vzduchu nám stále visí nezodpovězená otázka: Jsou introverti podivíni? Jsou introverti podřazení extrovertům? Jsme skutečně labilní podivíni okolím nepochopeni? Možná bychom si sami sebe měli více vážit. Přestat být k sobě tolik sebekritičtí. Na druhou stranu je ale podle mě úplná hloupost snažit se stát extrovertem, když jím ve skutečnosti vůbec nejste. Proč jim neustále závidět jejich pohotovost a výřečnost, buďme hrdí na tom, kým jsme. Klíčem k úspěchu je pravidlo mít rád sám sebe a brát se takoví, jací ve skutečnosti jsme.

Introverti si prý mládí příliš nedokáží užít. Vážit si sebe sami začnou až později, četla jsem, že kolem třicátého roku života. Zní to všechno dost děsivě, že?

Každopádně se snažím stále se zlepšovat. Když mám příležitost, jdu mezi lidi. Přinutím se, i když se mi třeba zrovna dvakrát nechce. Nakonec se přeci jen ve většině případů skvěle bavím. Někdy to naopak prostě nevyjde, ale to je prostě život.

Došlo mi, že měnit se na někoho, kým nejste, mi za to vážně nestojí. Extrovert přece není žádná šablona dokonalosti, podle které bych se měla řídit i já.

Na závěr připojuji odkaz na velmi zajímavý článek, určitě stojí za přečtení!

Anitta

Deník statečné hrdinky

9. dubna 2011 v 21:42 | An!tta
Jsou naše problémy pokaždé tolik veliké, jak se zprvu zdají?
Cesta vlakem byla zdlouhavá a unavující. Líně jsem se rozvalila na sedadle jako huňatá tlustá kočka a duchanepřítomně pozorovala letní ubíhající krajinu za oknem. Azurově modré nebe mi i přes veškeré starosti přinášelo zvláštní pocit úlevy, všechno se tak nádherně zelenalo a z dálky se na mě skoro až hurónsky smálo zlatavé slunko. Nastaly letní prázdniny.
Jmenuji se Renata, je mi patnáct a jsem jedináček. Každé léto jezdíme s rodiči k moři na Krétu nebo mě naši posílají na koňský tábor. Z důvodu nedostatku financí se to však letos nějak všechno zvrtlo. Odjíždím na dva týdny k babičce do Třeboně. Na pitomé dva týdny, o kterých už dopředu tuším, jak pomalu a otravně se budou vléci. Budu sedět doma a odpočítávat vteřiny do návratu. Budu myslet na včerejší rozchod s Michalem, který mi tak hnusným a pošetilým způsobem dal kopačky.
Stalo se to včera. Zrovna jsem si malovala, jak krásně spolu my dva strávíme prázdniny. Společně, nerušeně, konečně tak, jak jsme si vždycky přáli. Ovšem pak mě jako hrom z čistého nebe ze snění vytrhlo hlasité pípnutí mobilu. Esemeska přišla právě od něho. Za známého pocitu třepotajících se motýlků v břiše jsem nedočkavě otevřela zprávu, ovšem v tu chvíli jsem zůstala stát jako opařená. Do očí mi vhrkly bolestné slzy a mé veškeré představy se vmžiku rozplynuly. Jak jsem mohla trávit čas s někým, kdo vám dokáže dát sbohem přes jednu hloupou esemesku? Byl konec.
Na nádraží mě čekala babička s velkým přívětivým úsměvem na tváři. Slunce už pomalu zapadalo a jihočeskou krajinu začala pohlcovat jeho červená záře.
"Renatko, ach bože můj, z tebe už je hotová slečna!" spráskla nade mnou ruce.
"Ahoj, babi, moc ráda tě zase vidím," zkřivila jsem rty v cosi, jež se jen vzdáleně podobalo úsměvu. Smutek jakoby si stále neústupně držel místo na mých rtech.
"Kampak se poděla má maličká roztomilá vnučka?" pokračovala babička překvapeně, "pojď, připravila jsem zelňačku a buchtičky s mákem, tak jak to máš ráda."
"Nemám hlad, půjdu radši brzy spát. Jsem utahaná," odvětila jsem suše.
Mé jasné rezolutní odmítnutí večeře moji babičku však ani namátkou neodradilo. Naopak mi toho na stůl k večeři nanosila tolik, že jsem se nakonec cítila jako velký nafukovací balónek, který má každou chvilku prasknout.
"Kdybys cokoliv potřebovala, dej mi vědět, budu u sebe v ložnici," oznámila mi po večeři velice starostlivě, až mi jí začalo být skoro líto. Než jsem se však stačila dostat k pár milým slovům plných vděčnosti, mysl mi znovu zatemnila včerejší zpráva od Michala.
"Budu v pořádku, neboj se babi," zablekotala jsem tiše a zamířila k sobě do pokoje. "Dobrou noc."
*
Ráno mě vzbudila babička s prosbou, abych ji skočila pověsit prádlo na půdu. To mi ty prázdniny teda pěkně začínají, pomyslela jsem si zkroušeně.
"Ale babi, nechápeš, že mám teď jednou za rok zase volno? Chtěla jsem jít ven na brusle!" rozhodila jsem dost zoufale rukama a snažila se na ní udělat něco jako působivé psí oči.
"Jako by to nemohlo chviličku počkat…" zlobila se babička, "Inu běž si, ale dávej na sebe pozor. Alespoň poznáš místní děvčata."
"Jasně, babi," přikývla jsem a honem se vytratila hledat kolečkové brusle, než se chudák babička stačila obšírně rozvyprávět o místních obyvatelích, tak jak to v mé společnosti měla pokaždé ve zvyku.
Venku bylo nádherně. Sluneční paprsky mi rozlévaly své teplo všude po těle a já pomalu začínala nabírat zdravou barvu. Jemný letní vánek mi smotával vlasy a já navenek vypadala šťastně. Uvnitř to však stále bolelo a při každém pomyšlení na Michala mě to v srdci několikrát po sobě bodlo, až jsem měla pocit, že se skácím a propuknu v pláč. Svoji veškerou pozornost jsem se snažila zaměřit na dovádějící děcka v parku. Neunikla mi ani soutěživá skupinka cyklistů, kteří se jeden po druhém předháněli v jízdě do strmého kopce. Kdybych si tu měla alespoň s někým co říct…
Bruslení v kombinaci s horkem mě brzy unavilo, proto jsem zašla do blízkého kiosku pro limonádu a posadila se vysíleně na chodník. Za mými zády se vyrojila skupinka teenagerů, o čemsi horlivě diskutujících. Popíjeli kolu z plechovky a hlasitě se čemusi chlámali.
"Ahoj, květinko, copak tady děláme tak sama?" zastavil se nade mnou nejvyšší z nich, sebevědomý blonďák s modrýma očima. Bylo až neuvěřitelné, jak strašně mi připomínal Michala. Ta postava, vlasy, úsměv…
"Nejsem žádná květinka," ohradila jsem se okamžitě, "nech mě na pokoji a vypadni."
"Nafoukaná slečna z velkoměsta. Hned mi to mohlo bejt jasný," ucedil ten kluk a odpochodoval poníženě za partou.
Raději jsem rychle dopila limonádu a celá nesvá se odebrala domů. Měla jsem pocit, že co nevidět vypláču Třeboni nový rybník. Babička mě čekala u vrátek a srdečně mi mávala. Polil mě jistý pocit vděčnosti, pocit, že se mohu někam ukrýt. Možná bych si s babičkou dnes měla trochu popovídat. Přeci jen toho pro mě dost udělala.
"Renato! Dávej pozor! AUTO!" vytrhl mě najednou babiččin sípavý křik ze snění. V tu chvíli jsem za sebou zaslechla nepříjemné skřípění brzd, následně mi podjela noha a já se jak dlouhá tak široká rozplácla na silnici. Cosi pode mnou hlasitě křuplo, a pak už mi jen pravou nohou projela nesnesitelná bolest.
*
Ještě večer jsme jeli do místní nemocnice. Dali mi na nohu sádru a přikázali, že mám čtrnáct dní zůstat v klidu. Měla jsem dojem, že se co nevidět nejspíš zhroutím. Babička mě uložila do postele, do pokoje mi dokonce donesla televizi a připravila mi několik chodů výborné večeře.
Cítila jsem se tolik sama. Tak bezbranná a maličká. Večer jsem volala rodičů, co se dnes stalo a prosila je, ať mě odsud odvezou domů. Máma usoudila, že prý přeháním. Popřála mi dobrou noc a zavěsila.
*
Celé ráno jsem si pak krátila den sledováním seriálů a nakonec jsem se sama nabídla, že půjdu na půdu pověsit prádlo. Babička mě však zprvu nechtěla na půdu vůbec pustit, prý že bych se teď se svým handicapem mohla ještě víc zranit, a to ona přece jen nesmí dopustit. Nakonec jsme šly věšet prádlo společně a práci jsme zvládli raz dva. Cestou dolů mi padl pohled na hromadu starých beden na rohu místnosti.
"Co je v těch bednách?" zeptala jsem se proto hned zvědavě.
"Ale, staré krámy, co by," prohodila babička s nezájmem a pobídla mě, ať si pospíším po schodech dolů.
Všimla jsem si, že z některých vyčuhovaly zažloutlé růžky starých novin. Úplně vespod ležela v krabici zastrčená jakási červená knížečka.
"Už letím, babi!" křikla jsem dolů a spěšně vytáhla knížku ven. Prudce jsem z ní sfoukla stoletý nános prachu a trochu ji očistila rukávem. Překvapeně jsem listovala jednotlivými stránkami. A pak mi došlo, že tahle červená věc rozhodně nebyla jen starý krám. Byl to deník z babiččina dětství.
*
Knížku jsem přes den úspěšně ukrývala v zavazadle pod haldou oblečení. Až teprve večer jsem se konečně odhodlala pustit se do čtení.
Pomalu a polehounku jsem otočila prvním zažloutlým listem. Na první pohled bylo poznat, že babička nešetřila slovy a psala opravdu hodně. Písmo měla maličkaté a trošku kostrbaté, jako by jí v tu dobu něco trápilo a hrozně tížilo na srdci… Znovu jsem se ohlédla kolem sebe, jestli náhodou nestojí babička u dveří pokoje a ponořila jsem se zvědavě do čtení…
28. 11. 1943
Milý deníčku,
poslední dobou se toho kolem mě tolik událo! Nevím, o čem vyprávět dřív… A vlastně ani netuším, jestli o tom všem mám ještě sílu mluvit. S rodiči jsme se nedávno odstěhovali pryč do jedné starší chatičky na vesnici. Během toho veškerého zmatku jsem ztratila deník, proto si teď zakládám nový. Kdybych však přišla jen o deník…
Ztratila jsem kamarádky, nesmím chodit do školy a s maminkou nemáme pomalu co do úst. Tatínka před několika týdny odvedli Němci do koncentračního tábora. Maminka teď se mnou příliš nemluví, je plná úzkosti a strachu, stačí ji jen pohlédnout do těch jejích věčně uslzených očí.
Někdy se večer neudržím a také pláču. Ovšem ne tolik nahlas jako maminka, nýbrž potají a tiše. Nejhrozivější na tom všem je ten vyčerpávající pocit bezmoci a strachu. Bojím se, že tatínek se k nám už nevrátí. Mám strach, že už ho nikdy neuslyším vyprávět jeho smyšlené vtipy, ba že ho dokonce nikdy nespatřím…
Děsí mě představa, že nás jednou také najdou. Hrozí, že nás vypátrá někdo, kdo by rozhodně neměl. A potom nás udá.
Mám noční můry z toho, že jednou odvezou nás s maminkou do hotového pekla na zemi, přesně tam, kam odvlekli nedávno tatínka. Bojím se…
Třásla jsem se po celém těle. Je to opravdu možné, že někdo tolik věčně se usmívající jako babička, mohl kdysi prožívat podobné hrůzy? Někdo, kdo na první pohled vypadá, že se nikdy netrápil?
Ani Renatina babička krutému osudu tehdejší doby neunikla. Stačila do deníku napsat jen pár
krátkých zápisků, pak už její příběh na papíře zůstal léta netknutý. Vrátila se k němu až o spoustu let později, kdy jí ho čirou náhodou po druhé světové válce vrátil pán, jehož jméno babička v deníku sice neuvedla, ale tvrdila, že jejich rodinu dlouhodobě znal a jemu samotnému se podařilo před nacisty jako zázrakem uniknout. Deník prý našel odkopnutý v blízkém poli den poté, co babičku odvlekli do tábora.
I ona unikla smrti jako by zázrakem. Nikdy nepřestávala doufat, že se z tábora jednoho dne vrátí živá a všechno bude dobré jako dřív. Maminka byla slabá a zemřela vyčerpáním. Či snad veškerou tou bolestí, která ji sužovala. Babička přesto stále pevně věřila, a i když se smích z jejich rtů už dávno do ztracena vytratil, svou vírou se o něj snažila bojovat zpátky.
Až jednou při pochodu smrti se jí naskytla příležitost vydat se po cestě za úsměvem. Věděla, že než se jí na tváři zase objeví, bude to trvat nespočetně času. Ale také si uvědomovala, že se nesmí ve smutku dočista utopit.
Po dlouhých kilometrech, které babička s tím největším úsilím, jež ze sebe dokázala vydolovat, statečně ušla, dostala příležitost si na chvíli ustlat ve sněhu a konečně jednou zavřít svá unavená víčka. Probudila se však za jasného světla a to úplně sama a opuštěná. Muselo uběhnout pěkných pár hodin.
Promrzlá, div že ještě živá, se vydala svou vlastní cestou. Štěstí ji dovedlo až k malému domku, jehož rodina vyhublou a třesoucí se dívenku bez rozmyslů přijala k sobě a do konce války ukrývala.
*
Za děsivého křiku jsem se probudila brzy ráno. V hlavě se mi stále živě promítal babiččin příběh. Posadila jsem se roztřeseně na postel a začala o sobě přemýšlet. Znovu se mi vybavila Michalova tvář, vzpomněla si na svoji sádru a na to, jak mizerné prázdniny to letos budou. Mám však vůbec za potřebí všechno natolik prožívat? Copak se toho stalo tak moc? Mé problémy mi najednou připadaly tak směšné… Babiččin deník mě popostrčil k tomu, abych si konečně uvědomila, kvůli jakým hloupostem se tu utápím ve smutku a špatné náladě. Vždyť můžu dělat cokoliv. Nikdo a nic mě neohrožuje, netíží mě na srdci strach a ani netrpím hlady.
Přešla jsem k zrcadlu a pokusila se na sebe zeširoka usmát. Nahlédla jsem z okna, kde se mi naskytl pohled na línou mourovatou kočku, která se vyhřívala u nás na dvorku v záři prvních slunečných paprsků.
Nemá cenu se trápit maličkostmi, pomyslela jsem si zvesela. Žij každou minutu, jako by to měla být tvá poslední. Hned mi bylo lépe.
*
Babička mi přichystala k snídani misku voňavých cornflakes s medem. Úsměv jí na rtech jen hrál a jako vždy hýřila skvělou náladou. I když uvnitř ji rány budou stále bolet.
"Dobré ráno, Renatko," přivítala mě srdečně, "máš pro dnešek už něco v plánu? V televizi toho moc nedávají, co jsem na program koukala…"
"Ne babi, dnes nebudu truchlit doma. Dnes ne," zavrtěla jsem hlavou a jako správná vnučka se s chutí pustila do snídaně.
"Ale copak? Už tě omrzelo vysedávat pořád doma?" tázala se zmateně babička.
"Omrzelo," přiznala jsem poníženě, "něco jsem si totiž konečně uvědomila."
"Ano…? Poslouchám," usmála se babička vlídně.
"No jen… myslím, že pokud člověka netrápí nic vážného, tak by si měl snažit užívat života. Smát se… a radovat se z maličkostí."
"To jsem ráda, že jsi konečně dostala rozum. Člověk by se neměl utápět ve smutku pro každou prkotinu," souhlasila babička.
Jak silná a statečná žena to byla … A Renata? Ta k ní cítila neskutečný obdiv. Babička se v jejích očích stala hrdinkou, ze které si vzala příklad. Na prázdniny nakonec každým rokem vzpomíná jen v dobrém.