Březen 2011

31. 3. 2010 - Je čas jít dál

31. března 2011 v 20:37 | An!tta
Ahoj,
včera jsem byla namísto školy na vyhlášení výsledků literární soutěže, které jsme se účastnila v lednu. Přišla jsem tam s velmi dobrým pocitem, že bych možná mohla i tentokrát vyhrát. Když nám však moderátorka akce sdělila, že do soutěže dorazilo téměř čtyři sta příspěvku, moje naděje se vmžiku rozplynula. Víte, ono je něco jiného zaslat příspěvek tam, kde na vás čeká necelých sto soupeřů a jinam, kde jich je čtyřikrát více. V takovém případě už musí člevěk dokázat porotu pořádně zaujmout, přijít s něčím extra originálním, pochlubit se svým dokonale vypilovaným slohem (k tomu mám bohužel ZATÍM daleko), vyvarovat se samosebou pravopisných chyb a nyní záleží také na každém sebemenším detailu. Váš příběh musí zkrátka vyčnívat z davu.
Myslím si, že jsem napsala něco průměrného - poučný příběh o dívce, krerá se trápila hloupostmi, až jednou nalezla na půdě babiččín deník, který jí dokázal otevřít oči a ona pochopila, že někteří lidé v životě prožili mnohem strašnější zážitky - např. koncentrační tábor. Fajn. Je to sice hezký a prý dokonce podle ostatních čtivý příběh, ale ne příliš originální, tak aby ihned čtenáře zaujal a vryl se mu do paměti.
Nakonec jsem svojí prohru překousla a poslouchala vítězné povídky... Letošním tématem bylo "V životě máme vytetovaný smích a pláč". Spousta lidí spíš psala o smutných věcech. Při jednom příběhu jsem se vážně musela rozbrečet, i když tohle na veřejnosti nikdy nedělám. V sále byla díkybohu tma, takže mi nikdo neviděl do obličeje. A vůbec, pláč prostě zvítězil, sama vítězka v kategorii povídky přistoupila k mikrofonu a koktavým hlasem prohlásila: "J-já jsem nechtěla brečet!"

Každopádně mám pocit, že mé silné stránky jsou spíš v žánrech jako je fantasy, futuristické povídky a povídky s mírným sci-fi nebo hororovým nádechem. Vlastně až teď mi došlo, že jsem dosud nevyhrála jinou soutěž, než s tímto zaměřením. A to nemohu nechat jen tak bez povšimnutí. Možná neumím psát tak, abych ovládla city čtenářů. Možná nikdy nebudu psát dojemné příběhy ať už romantické či smutné...

Na druhou stranu nemohu všechno svádět jen na žánr. Že bych měla nějaký úchvatný sloh se totiž také říct nedá. Že bych byla vyloženě jen průměrný psavec si nemyslím, ale výborná rozhodně nejsem. Měla bych se psaní snažit věnovat víc a hlavně ČÍST. Přiznám se, že u čtení příliš dlouho nevydržím a bez čtení, ať už se nám to líbí nebo ne, se prostě úspěšně psát nedá. V tomto čtvrtletí jsem se dokopala k tomu, abych napsala jednou týdně alespoň pár stránek ve Wordu (zoufalé..!), nyní bych se ráda poůlepšila a psala KAŽDÝ DEN. Jen co mi to dovolí škola a sní spojené povinnosti samozřejmě... Ráda bych přečetla hromadu knih a zvýšila si tak moji politováníhodnou slovní zásobu. Budu na tom pracovat...

Hledá se partnerka

27. března 2011 v 12:08 | An!tta

O tom, jak nás jednou internet zcela ovládne aneb tak trochu pesimistická vize komunikace mez lidmi v roce 2020... :-)

Byla to doba tichá, liduprázdná a co je hlavní - plná té nejvymakanější techniky. Téměř veškeré lidstvo denně od rána do večera rituálně vysedávalo u blikajícího monitoru počítače, jehož prostřednictvím většina z nich pracovala z domova přes internet.
Náš hrdina Mystery Man, přítel přinejmenším dvaceti tisíc uživatelů dnes velmi populární ne-li nepostradatelné sociální sítě Facebooku, právě seděl u luxusního modelu laptopu, na jehož obrazovce se oslňující rychlostí načítala nespočetná várka fotografií rozkošných blondýnek, jejichž tváře však ještě před samotným zveřejněním prošly značnou úpravou ve Photoshopu. Díky celosvětové petici Mystery Mana byla kapacita možných přátel na Facebooku rozšířena až na neuvěřitelných pětadvacet tisíc, čímž svoji tajemnou přezdívku navždy zapsal mezi jména významných osobností…
Mystery Man se pyšnil neuvěřitelným množstvím fanynek, ovšem jeho srdce i přesto toužilo po ženě, která by nebyla poblázněna jeho činem, nýbrž jím samotným. Zaregistroval se tedy na jedné ze známých českých seznamek a hodnou chvíli zde pátral po ideální ženě.
K většině nepřirozených obličejů patrně nezkušených uživatelek zmiňovaného photoshopu cítil až určitou averzi, což také redukovalo jeho schopnost najít si konečně vysněnou partnerku. Toužil alespoň po špetce přirozenosti, po ženě, jejíž fotografie by v něm nebudila dojem obrázku z nepovedené plastické chirurgie.
Probil se cestou tisíce odkazů a reklam až k jemné tváři uživatelky Samathy Smile. Zdali jeho kráska brilantně ovládala grafiku či jí tvář modelky nadělila příroda, raději nezkoumal.
Bez delšího váhání si svoji vyvolenou přidal mezi přátele na Facebooku. Nemusel dlouho vyčkávat, Samantha jeho přátelství obratem potvrdila.
"Ahoj, kotě, moc ti to na fotkách sluší," napsal jí ve spěchu přes chat, překypuje nadšením.
"Díky, ale o co ti přesně jde?" vrátila se mu obratem odpověď završena několika vyděšenými smajlíky.
"Hledám vážnější vztah. Zdáš se mi docela sympatická…" napsal a přitom si sám pro sebe nahlas povzdychl.
Někdo mu zuřivě zaklepal na dveře.
"Už jdu, už jdu…. moment!" zablekotal neklidně, ale místo toho se znovu ponořil do konverzace se Samanthou.
"Tak vážnější vztah, jo? To jsme dva, brouku," přišla mu další překvapivá odpověď.
"Jo, vážnější vztah. Myslím tím normální rande tváří v tvář, komunikaci z očí do očí… Virtuální rande jsou sice IN, ale už mě to začíná pomalu nudit…"
"Divím se, že máš vůbec ještě v dnešní době odvahu."
"Jasně, kdo by dnes chodil na rande, když můžeš mít rovnou virtuální přímo z pohodlí domova? Ale proč nejít proti davu, že?"
"Nic nenamítám, ale stejně bych tě ráda poznala nejprve jen virtuálně. Stačí, když si vytvoříš svojí vlastní postavičku, načteš si plánek města, a pak už si někde stanovíme místo, kde se sejdeme, co říkáš? Dnes už člověk přece nemůže nikomu jen tak věřit… "
Mystery Man se zhluboka nadechl a plný odhodlání prudce zaklapl laptop přesněji nazývaný také toiletbook. Tiše sledoval, jak luxusní vymoženost pomalu zajíždí do zásuvky ve zdi a sám sobě si nadával, jak byl dnes opět tolik nepochopitelně naivní.
"Tak pohněte už!" ozvalo se podrážděně za dveřmi.
Pomalu se zvedl, krátce zamžoural očima, upravil si na nose své několika dioptriové brýle a konečně opustil moderně zřízené toalety pro veřejnost. Nyní ho čekala úmorná cesta až do obchodu s technikou, aby si vyzvedl svůj nový notebook a nakonec věnoval svou veškerou lásku jemu…

22. 2. - Konference juniorinternet

22. března 2011 v 20:35 | Anitta
Ahoj všichni,
doufám, že jste si naplno užili jarňáky a teď jste zase pěkně plní energie! ;-) V mém případě mě naneštěstí během dneška ovládla jakási mírná jarní únava (nebo jsem přes prázdniny prostě zlenivěla) - pořád bych jen spala... :-) I přesto, že jsem zůstala na prázdniny v Praze, dobře jsem si je i tak dokázala užít.
V neděli jsem byla na konferenci soutěže Juniorinternet, kde jsem vyhrála cenu za nejlepší JuniorText - to jest libovolné zpracování textu na téma "Komunikace v roce 2020." Poslední dobou mě fascinují úvahy na téma "co jednou bude" a víc než kdy jindy mě zajímá dnešní technologie. Na konferenci jsem dostala možnost prezentovat svoji práci a zároveň se také vyslechnout něco o vítězných webových stránkách a designu. Mezi výherci jsem byla jako jediná holka a dalo by se říct, že technickým nadáním, znalostmi o internetu a přehledem o dnešních technických vychytávkách jsem nijak zvlášť neoplývala. Každopádně bych to ráda časem napravila. V dubnu mají všichni účastníci možnost prezentovat své práce v Polsku mezi tamějšími a slovenskými účastníky. Ještě dost přemýšlím nad tím, zdali pojedu. Upřímě JuniorText není kategorie, která by vás nějak zvlášť dokázala proslavit a už vůbec pak oslovit nějaký nadupaný počítačový nadšence. To sorry, tohle není literární soutěž a já si to, podotýkám, uvědomuju.
Dnes jsem se také účastnila okresního kola olympiády v češtině mezi Prahou 12, 11 a 4. Myslím, že jsem nedopadla nijak slavně, ovšem nechci hned malovat čerta na zeď, třeba se stane zázrak a já budu opět dobré dvě hodiny vyjeveně zírat an výpis výsledků.
Příští středu mě čeká dálší vyhlášení, už jsem pořádně natěšená a je mi jedno, že třeba nevyhraju. Doufám, že tam konečně potkám nějaké další psavce, spřízněné duše. :-)

Anitta

"Prosím tě, neměla bys prachy na cígo?"

15. března 2011 v 15:25 | An!tta
Když jsem byla mladší - bylo mi tenkrát asi 14 - chovala jsem se ke kuřákům, velmi odtažitě. Jakmile jsem se o někom dozvěděla, že pravidelně kouří, hluboce u mě klesl až na samé dno. A nestyděla jsem se to taky v žádném případě dávat najevo.
Jednou jsme šli s kámoškou ven, a tomu nebylo zrovna dávno, naléhal na mě jakýsi týpek á la ksit plnej piercingů, zdali bych mu náhodou nemohla půjčit šedesát korun na cíga, že by je strašně nutně potřeboval. Podle jeho vyjadřován jsem v tu chvíli s jistotou usoudila, že jde nejspíš o učně z učiliště zednických prací a jasně mu podrážděným tónem trochu pohrdavě sdělila, že nemám. Vyznělo to přesně, jak jsem potřebovala a pochopil by to každej pitomec. JÁ na takové beznadějné případy nemám ani čas ani náladu. Že jsou ti chudáci závislí? To ale přeci není můj problém...
Podle mě si za závislost může většina lidí sama. Na jejich místě bych se a) šla okamžitě léčit a b) přestala obtěžovat okolí - dle mého názoru je to nesmírně ubohé...
Možná mě teď máte za slušňačku, co by v životě do ruky cigaretu nevzala. Můžu vás ujistit, že pravdu sice máte, ale pouze pooviční. Ano, skutečně jsem nabídku cigarety vždy odmítala, odmítám a odmítat budu. "Frajeřit" nemám potřebu, na svoje trable a problémy dokážu pokaždé najít nějaké rozumné řešení a popravdě mě kouření vážně nijak neláká. Na druhou stranu chci ovšem podotknout, že když už mě někdo pozve na party, rozhodně neodmítám a jdu se bavit. Rozuměj jdu se bavit tak, jako to dělá většina dnešních teenagerů. Ale ke kouření mě nikdo nedonutí. Nikdy.
Můj postoj ke kuřákům není sice stále moc slavný, ale pokud mě nikdo neprosí zoufale na ulici, jestli bych mu nepřispěla šedesát korun na cíga, dokážu je brát jako obyčejné lidi. (Když si někdo občas sem tam zapálí, ale dokáže se ovládat, tím lépe. Ale řekněte mi, kolik takových lidí existuje?) Už dlouhodobě pro mě platí heslo: "Není to tvůj problém, nezabývej se jimi, nech je žít. Stejně je nezměníš."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mimochodem jen tak na okraj. Právě diskuze o kouření byl historicky první článek na tomto blogu. V té době mi bylo čtrnáct a zastávala jsem podobný názor jako nyní po dvou letech. V archivu už ho bohužel nenejdete, jelikož jsem většinu straších článků nenávratně smazala.

11. 3. 2010 - Jarňáky

11. března 2011 v 20:10 | An!tta
Zdravím,
uf uf , to jsem ale vyřízená, studium na prestižním gymplu není vážně žádná legrace, to vám povím. To věčné učení mě málem připravilo o nervy! Poslední dobou mě dost často ovládá špatná nálada a já s tím - ať se snažím sebevíc - většinou nic moc nenadělám. Připadám si opravdu jako robot, každý den ubíhá zběsilou rychlostí a já už mnohdy ani nevnímám, že už se třeba blíží konec týdne. Například právě teď mi přijde zcela absurdní, že už je tu opět víkend. To není možné! Týden od týdne letí rychleji a rychleji....
Přes jarňáky, ktreré mi teď konečně (!) začínají, si ale určitě pořádně odpočinu. S učením to nehodlám moc přehánět, ale přeci jen se trochu poperu během příštího týdne s chemií. Vychází mi totiž dostatečná a já jsem si vytyčila cíl, že na vysvědčení nebudu mít žádnou čtyřku. Dnes jsem si opravila průměr z fyziky a je tu malá šance - jestliže budu pořádně pracovat- že dostanu dvojku. A navíc věřte nevěřte, dostala jsem svojí první jedničku z biologie! Sice šlo jen o poznávačku mechů, ale jsem šťastná jak blecha, protože biologie je v podání našeho profesora doslova šílená.

Mimo to jsem právě dokončila jarní úklid. Na tři dny by mi to mohlo vydržet. Potom už moje dokonale uklizený dopě začne nejspíš nebezpečně balancovat na hranici mezi pořádkem a uměleckým chaosem...
Po prázninách mě čeká okresní kolo olympiády z češtiny Prahy 11, 12 a 4 a týden na to, se v Praze koná vyhlášení výsledků dvou literární soutěží, kterých jsem se účastnila v lednu a únoru. Po vyhlášení zveřejním povídky zde na blogu a dám vědět, jak jsem dopadla .

Prázdniny mi nezačnou zrovna moc růžově, jelikož jsem se rozhoda začít "pátrat" po tom, proč mi je po každém jídle tolik zle. Doufám, že mi něco brzy najdou, dostanu nějaké účinné léky a všechno bude ok. Komické je, že většinou platí spíše opak. Uvidíme, uvídíme...

Mějte se skvěle a všem, kdo mají teď prázdniny přeju, ať si je naplno užijí! Hlavně žádný šprting, děcka!
Anitta

"Ach jo, já jsem tak ošklivá!"

5. března 2011 v 10:55 | An!tta
"Ach jo, já jsem tak ošklivá!" - Kolikrát jste si, holky, tuhle větu za poslední měsíc řekly? Já ani jednou a směle mohu říct, že už to ani budoucnu nikdy nehodlám udělat. Vzpoměňte si, kolikrát jste si k vaší fotce na facebooku přidaly ponižující popisek ve stylu - "To je bída, zase to tam kazím...". Není to škoda, se takhle shazovat? Každá z nás má cenu, každýá z nás je jinak krásná...
Nejvíc mě dokážou rozlítit opravd krásné holky, které všem na potkání začnou tvrdit, jak ošklivé a tlusté vlastně jsou. To si pak udělám názor, že taková slečna buď a) trpí mentální anorexií nebo b) touží po tom, aby ji každý potěšil tím, že odpoví: "Ale ne, vždyť to vůbec není pravda, ty jsi přece krásná!" To ji pak hned zvedne náladu, ale odpoví cosi ve smyslu: "Díky, ale to asi těžko.", což vlastně znamená: "To je super, že si to myslíš, tohle přesně jsem potřebovala slyšet!"
Když mi bylo jedenáct, začali na mě postupem času kluci různě narážet a vrývat mi do mysli tvrzení, jak strašně obludná a šeredná vlastně jsem. A já pitomá udělala tu největší chybu - uvěřila jsem jim.
Jak plynuly dni po dnech, nadávek a narážek na můj vzhled stále přibývalo. Nebyl snad den, kdybych neslyšela: "Aneto, ty ksichte, podívala ses dneska vůbec do zrdcadla?" Oplácení nadávek nezabíralo, ignorace dopadla ještě hůř. Vzpomínám, že jsem měla v osmičce takové období, kdy mě každá maličkost strašně rozhodila. Jednou mi začal můj spolužák strašně nadávat kvůli úplné prkotině. Ostatním holkám by to podle mě vysvětlil zcela v klidu, jenže to bych nesměla být ta ošklivka, ta Aneta. To už jsem se neudržela a za hysterického křiku mu řekla, co si já myslím o něm. Jeho kámoš se pak se mnou začal skoro prát. Že by se mě někdo zastal? Haha.
Každá narážka byla důvodem k tomu, aby se třída krásně zasmála a pobavila se nad dalším vtipným výrokem našeho třídního šaška (který mimochodem v osmičce propadl a pravděpodobně letos půjde pravděpodobně na zámečníka. Fakt frajer! Respekt.) Nevím jak by bylo vám, ale mě to bylo docela dost líto. Začala jsem mít pocit, že nemám v životě šanci se někomu líbit.
Mysete si co chcete, ale toho pocitu je teď hrozně těžké se zbavit. Nemám moc vysoké sebevědomí, když s někým mluvím, jsem nejistá, cokoliv někdo řekne v souvislosti s mým vzhledem, hned si to vyložím špatně, jakmile někdo nepřijme můj návrh, dávám to za vinu tomu, jak vypadám...
Během půlroku na gymnáziu jsem tyhle pocity ale dokázala už zpoloviny dost slušně odbourat. Jsem spokojená a jediné, co mě teď dokáže zkazit náladu je nával učení... Teď stále nechápu, jak jsem mohla brát slova té bandy ubožáku tolik vážně! Nedávno jsem si prohlížela své fotky z plesu a musím říct, že tam vypadám vážně dobře. Teda sorry, lidi, ale já si myslím, že žádná obluda nejsem. K miss of the world mám sice hodně daleko, ale k příšeře loch ness možná ještě dál.
...

Holky, věřte si a nenechte si srazit sebevědomí nějakým párem debílků, jak jsem to udělala já! Uvědomte si, že jste se narodily zdravé - nešilháte, nemáte zdevastované tělo... A že vám tvář hýzdí pár pupínků? No podělejme se z toho všichni... Vždyť tohle jednou úplně přejde! :-)