Anonym

15. října 2010 v 18:31 | An!tta
Povídka o zoufalém gymnazistovi, který své problémy řešil pošetilým způsobem. I když má povídka může popravdě řečeno znít trochu nereálně, i takové věci se v životě mohou stát. Protentokrát pesimistický a smutný příběh...

Psáno: 1. července 2010
Hodnocení poroty na saspi.cz: Hodně se mi líbí začátek, až do bodu, kdy děj přechází do popisů hrdinových poměrů nejen ve škole, ale i doma. Nastínění jedné z možností vzniku šikany (ve škole) není špatné, náš hrdina však díky neetické radě svého kamaráda na svou nekalou činnost brzy dojede. Může být tato skutečnost - vztek jednoho z kamarádů, který se stal "obětí šikany" a jeho osočení - poslední kapkou k tomu, aby se vzdal svého života? Trochu jsem se zamyslel nad tím, kolik dětí (a dorůstající mládeže) může a skutečně spáchá sebevraždu díky neutěšeným poměrům doma i ve škole, kdy jsou doslova šikanováni a to nejen žáky, ale i vlastními rodiči, kteří mají na své ratolesti mnohdy přímo nebetyčné nároky a nevidí, že jejich děti prostě nestíhají. Je Tvůj příběh uvěřitelný? Stává se to, o to je to smutnější...

Anonym


Hodina matiky s profesorem Zelenkou se táhne neskutečně dlouho. Počítám setiny vteřin a bezmyšlenkovitě si hraju s rohem papíru z aritmetického sešitu.

"Hácha! Sledujte výklad! Zase jste duchem úplně mimo!" okřikne mě najednou profesor, zrovna když to nejméně čekám, takže se strašně leknu. Předstírám zvídavost a zaostřím pohledem na tabuli plnou nesmyslných vzorců. Matiku jsem nikdy nepovažoval za mojí silnou stránku.

"A víte co? Pojďte nám rovnou vypočítat další cvičení!" vyvolá mě zákeřně. Očima v rychlosti projedu včerejší zápis s nadějí, že bych se snad mohl něčemu na poslední chvíli rychle přiučit, ovšem to už se profesor začne nadechovat, aby mě trochu popohnal, a tak všechno raději přenechám osudu.

Dvakrát si přečtu zadání z učebnice, ovšem jednotlivé odborné pojmy ve slovní úloze přesto vůbec nepoberu.

"No tak, Hácha, jak to budete počítat?!" zařve po mě dost netrpělivě, když už nad tím přemýšlím pěknou dobu, a začne se shánět po propisce, aby napsal domů rodičům zprávu o tom, že tenhle ročník prostě neprojdu. Pokrčím rameny, poklidně ho sleduju jako historickou památku a zvědavě čekám, co udělá.


K mému údivu však neudělá nic. Příkladu se nakonec ujme šprtka Macháčková a za doprovodu profesorova obdivu a drnčení školního zvonku se během pár vteřin vrátí zpátky ke své lavici.

O přestávce se konečně vysvětlí profesorovo podivné chování. S vážnou tváří ke mně přistoupí a povídá, že není jiná možnost, než mě na vysvědčení oznámkovat pětkou. Prý už to dál řešit nebude. Vzpomenu si na chemii a můj poslední test. Podělal jsem ho natolik, že se mi nadějná trojka přehoupla až ke čtyřce. Najednou mi dojde, jak hrozně jsem v háji.

Rodiče mě před dvěma lety dokopali k tomu, abych se naučil na přijímací zkoušky. Moc si totiž přáli, abych studoval čtyřleté gymnázium, protože nikomu z nich se to v mládí nepovedlo a oba pak skončili na učňáku.

Táta je pošťák, máma pracuje vždycky odpoledne v supermarketu. Kdyby mě táta nebil a nevyhrožoval mi, nikdy bych se asi na gympl nedostal. Někdy chodí domů strašně opilej a chová se ke všem děsně surově. S klukama na základce jsem taky kolikrát okusil alkohol, ale nikdy jsem potom nebyl tolik agresivní, jako bývá táta.

Když přišel domů, vždycky mě sbil, seděl u mě v pokoji a nutil mě vyplňovat cvičné přijímací testy a to mnohdy až do rána. Máma tohle vůbec neřešila, odbývala mě tím, že má svých starostí až nad hlavu a ať jí laskavě nepřidělávám další. Ve stresu jsem se učil skoro každých dvacet čtyři hodin denně, chodil na školní přípravnej kroužek a děsně se nervoval. Bůhví, co by mi byl otec schopnej udělat.

Gymnázium nemám sebemenší šanci zvládnou, ovšem rodiče tohle vůbec nechápou. Udělat přijímačky mě stálo tolik úsilí, že si to ani jeden z nich prostě nedokáže představit. A v tom je právě ta potíž. Oba si totiž asi myslí, že jsem robot.

Odpolední vyučování přivítám po delší době s radostí. Pracujeme dvě hodiny na počítačích. Obvykle sedím s Tomášem úplně v rohu místnost, ovšem ten má teď chřipku a leží doma, takže se přesunu k Martinovi s Filipem.

Po práci nám zbývá ještě trocha volna, a tak se přihlásím na chat. Chvíli tak přemýšlím, s kým nahodit krátkou řeč, když v tom mi Martin zezadu zaklepe na rameno.
"Co ti je?" ptá se dost nechápavě. "Jseš nějakej zdrcenej."
"No, propadám," přiznám a dál se věnuju chatu.
"Z čeho?" zajímá se.
"Z matiky."
"Já jsem na čtyřce. Doufám, že rodiče nepopadne hysterák, až jim to sdělím."
"To se máš. Můj fotr mě rovnou sbije," zasměju se chabě.
Chvíli mlčím a zarytě sleduju monitor počítače. V tu chvíli se neovládnu a prudce praštím do stolu.
"Kašli na to," poradí mi Martin, "víš, kde si můžeš pořádně vybít vztek?"
"Kde?" chci tedy vědět.
"Právě teď a tady."
"To už jsem udělal," namítnu.
"Jo, to máš pravdu, praštil jsi do stolu. Ale mám lepší řešení, kamaráde," zasměje se ďábelsky.
Sedne si blíž ke mně a náhodně si na mým počítači vybere jednoho z chatujících. Najede na jeho profil a obrátí se ke mně.
"Vybij si vztek na někom přímo na internetu. Já sám jsem se tak moc dobře odreagoval a přitom nikomu vůbec neublížil. Možná jsem tu osůbku na druhé straně trochu vyvedl z míry svým chováním nebo ji malinko naštval, ale k mému okolí jsem se pak dokázal chovat o to víc klidněji. Chce to zbavit se vzteku, a to kterýmkoliv způsobem. Nelíbí se ti styl tvýho obětního beránka? Jen mu to řekni!"
Spiklenecky na mě mrkne a pokračuje dál:

"Podívej, tenhle uživatel si říká Anonym23. V profilu o sobě prozradil akorát to, že je mu šestnáct a uvedl svojí e-mailovou adresu. No řekni mi, že ti vaděj profily bez fotky a bližších informací?"
"Popravdě jo. Nikdy pořádně nevíš, s kým máš tu čest si pokecat," uznám.
Vzpomenu si na Tomáše. Co se týkalo soukromí na internetu, on byl přesně takovej typ. Nikdy mi dokonce neprozradil svojí přezdívku, kterou na internetu používá. Ovšem u něj mi to bylo vlastně docela jedno. Navzájem jsme si většinu věcí tolerovali.
"No tak mu to řekni," nabádá mě znovu.
Během několika minut tedy společně vytvoříme nový profil záhadného Alexe43, vložíme fotku neznámého kluka z internetu a vyplníme údaje.

Vrátím se na profil Anonyma23 a napíšu mu krátkou zprávu.
"Hej, ty anonyme, nechceš tu přihodit alespoň tvou fotku? Copak jsme klub uzavřenejch stydlínů? Co si myslíš?"
Anonym23 je online, a tak na odpověď nemusím čekat příliš dlouho. Odpoví stejně jako já velmi krátce.
"Nestarej se o mě, neznáme se, to, co já dělám, ti může být ukradený."
"Tak teď mu trochu pohroz," radí mi šeptem Martin, aby se náhodou někdo nezačal zajímat o to, co tu my dva vlastně celou dobu provádíme.
"Budeš si vyskakovat? Moc dobře tě znám a jednoho dne si tě před školou podám," napíšu.
Odpověď opět dorazí bleskovou rychlostí.
"Ty jsi někdo od nás ze školy? A o co ti jde?"
Trochu se zarazím. Potřebuji pořádnou hádku, o domluvy nestojím.
"Hahaha. To ti brzy dojde, ty poseroutko. Za pár dnů dostaneš pořádnou nakládačku. Neboj, nepřijdu sám."
Anonym23 však uzná za vhodné mě začít ignorovat, což mě taky pořádně rozběsní.
"A co teď?" ptám se rozčileně.
"Máš přece jeho e-mail," připomene mi.
"A jo," přikývnu rozrušeně, "to by se nám mohlo celkem hodit…"

Zlomyslně si promnu ruce a po zbytek hodiny se věnuju zakládání nový e-mailový adresy.
"Jméno… Alexandr… příjmení… příjmení… dejme tomu Novák, Novák se jmenuje každej druhej, bude to působit nenápadně," mumlám si pro sebe a přitom vyplňuju prázdný kolonky ve vstupním dotazníku.
"Pohlaví… muž, věk… dejme tomu sedmnáct, tvar e-mailové adresy… Alex43, foto… vložíme tam portrét toho toho cizího kluka… Áaaa… hotovka," pronesu slavnostně.
"Nandej mu to, poseroutkovi," podpoří mě Martin a trochu se přitom ušklíbne. Minutu na to se však rozdrnčí na chodbě zvonek, a tak si dumání nad tím, co do mailu Anonymovi vůbec vlastně napsat, nechám až na doma.

Doma se ve dveřích minu s opilým otcem.

"Kdes byl tak dlouho, ty vole?" vrhne se na mě.
"Ve škole," odpovím raději stroze.
" Ty hajzle zasranej…" zaslechnu ještě za sebou, když pomalu zavírám dveře od pokoje. Raději zamykám.

Usednu ke stolu, zapnu počítač a nedočkavě se přihlásím na mail.

"Ahoj, srábku," začnu vyťukávat na klávesnici a přitom cítím, jak se mi prsty vzteky klepou.
"měl by ses začít bát, protože já vím, kde bydlíš. Tak laskavě dávej bacha. Dneska večer v šest hodin přijdeš před školu a doneseš mi aspoň litr. Je ti to jasný? Protože jestli ne, budeme ti muset s kámošema pořádně zakroutit krkem…"
Zničeně odešlu e-mail. Mám dojem, že ani tohle nepomáhá. Jak se dá vybíjet vztek na někom, koho ani neznáte? Nevíte, jestli vaše vzkazy vůbec bere vážně?

U večeře je hrobový ticho. Ostatně tak jako vždycky. V hlavě mi střídavě zní profesorova slova a odpovědi Anonyma23. Každý sousto se mi polyká hůř a hůř. Jako bych měl na srdci bombu, která má každou chvíli vybuchnout. Jako by mě něco pevně svíralo a škrtilo.

Máma si instinktivně zapálí cigaretu.

"Tak co, Honzo? Máš nějaký novinky?" ptá se mě duchanepřítomě. Všimnu si, že má fakt příšerně napuchlý oči. Musela zase celej den probrečet.
"Nic novýho, mami," zalžu tiše, "všechno při starým."

Máma se ponoří zas do svýho mlčení a domem se rozlehnou zvuky, který slýchávám u večeře poslední dobou každej den. Táta se věnuje svý obvyklý činnosti, už zase zvrací na záchodě.

"Mami, tak já půjdu. Jdu si lehnout," rozloučím se plnej znechucení a odkráčím do pokoje. Padnu na postel a usínám ještě pořád oblečenej v tričku a džínsech. Zničenej. Zoufalej.

Následující ráno mám nutkání školu vynechat a zašít se někde ve městě. Nemám však představu, co by si pro mě otec potom přichystal, kdyby na to přišel. A tak nasednu na autobus a jako vždycky začnu tupě zírat z okna na ubíhající krajinu zahalenou v šedý mlze.
Po pěti zastávkách se ke mně na cestě přidá Tomáš. Něco však udělá jinak než obvykle. Místo aby se posadil, stojí tam tak nade mnou a upřeně zírá na okínko vedle mě.
"Čus, jak je? Už je po chřipce?" začnu s předstíraným nadšením ze života.
"Idiote. Měl jsem to o tobě vědět už dřív," zamumlá podrážděně.
Ničemu nerozumím. Copak se celej svět proti mně spiknul?
"A nečum tak blbě! Mohlo ti aspoň dojít, že můj táta pracuje s počítači už dlouho a něco jako zjistit pitomou IP adresu mu nedělá problém," pokračuje rozrušeně.
"Ale… já… nic nechápu. Nic jsem přece neproved'!" bráním se.
"Hele, jen ti chci říct, že jseš pěknej grázl. Hraješ si na machra, ale přitom jseš troska," vysvětlí mi a nato mi vrazí do rukou vytištěnej e-mail, kterej jsem napsal zrovna včera.
Anonym 23…udeří mi do očí adresa odesílatele a já naskočím jako po elektrickým šoku. Je mi na nic. Jakmile autobus zastaví, vystoupím s hrnoucím se davem ven. Moje cesta vede k silnici naproti.

Možná jsem měl všechno řešit raději jinak. Choval jsem se jako… hlupák. Pošetilec. Malý děcko.

Můj nejlepší kámoš mě považuje za nízko inteligentního pitomce. Rodiče jsou od normálního stavu zdraví vzdálený doslova milióny kilometrů. Vlastně…já nemám nikoho, uvědomím si sklíčeně.

Pravou nohou nakročím do silnice, rozhodnut nahradit barevný svět temnotou. Temnotou, kde jsem i beztak žil doposud.

Z dálky se řítí modrej náklaďák. Zavírám oči a odhodlaně mu skáču do cesty. Možná, kdybych jednal dřív, nemuselo se to stát. Nechával jsem všechno osudu a psal hloupý e-maily. K ničemu to nevedlo. K ničemu! Leda tak k další ztrátě, rozčiluju se sám nad sebou, když v tom už mě něco těžkýho ze zadu prudce udeří a mé myšlenky se rozplynou do ztracena.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama