Říjen 2010

31. 10. 2010

31. října 2010 v 18:26 | An!tta
Zdravím!
*Kých!...Smrk...Áaaa...Chcíp...* Zatracený nachlazení... Ten "chcíp" neberte raději příliš vážně.
Doufám, že si naplno užíváte podzim, přece jen brzy už nastane krutá zima (alespoň podle nezvykle brzských havraních výkřiků).

Prodnešek něco pomalejšího, smutnějšího a dojemnějšího... Bezchybná cover verze písničky True Colors od Amy Diamond.
  
Dneska jsme vyrazily se ségrou nakupovat vánoční dárky, ale nakonec jsme se vrátily jen se společenskou hrou pro mladší sourozence. Ale přece jen ten celej den strávenej po obchoďácích k něčemu byl - sehnala jsem si konečně takovou tu věc, jak k ní mám po celej svůj život strašlivej odpor, no správně hádáte... je to čepice... Výherci nechť se dostaví pro odměnu v podobě bambule, kterou jsem vlastnoručně odmontovala a vznikl tak docela normálně vypadající kousek (sám o sobě, na mojí hlavě už jen s pořádnou dávkou fantazie).

Mějte se krásně,
držím palce v následujícím ach sbohem, prázdniny...
:D týdnu ve škole, ať se všem daří!

 Anitta

BTW: Dostala jsem konečně nápad na 3 zcela nový povídky, k jedný mě dovedl dnešní sen a žádnej slaďák to teda nebude :-D. V procesu vytváření už je i L+L(4), kde už se Rossie s miguelem trochu víc sblíží... Více příště.:)


L+L(3) - Neslibuj

28. října 2010 v 20:15 | An!tta
V minulých dílech: Rossie Laneová je dcera nejslavnější módní návrhářky z New Yorku. Do jejího života spadá téměř všechno, po čem většina dospívajících dívek jen tiše touží - slávu, prestižní školu modelingu, značkové oblečení za deseti tisíce dolarů, apd. Rossie však touží po docela obyčejném životě, kde by ji na každém kroku nepronásledovala banda novinářů a vlezlých fotografů.
Poslední dobou se navíc její rozvedená matka začíná čím dál tím víc stýkat s nesympatickým panem Lashnellem (fotografem) a ještě ke všemu upřednostňuje před vlastní dcerou vychrtlou modelku Katharine. V brzké době plánuje navštívit plastickou chirurgii a zvětšit svá prsa...
Poté, co si Rossie vylije srdce u kamaráda pošťáka Colvinse, vkrádá se sebevědomě do vily Laneových podivný chlapík... Jak se bude situace dále vyvíjet?

3. Neslibuj

Chvíli tam tak lapám po dechu a nakonec ho tiše následuju. Tomu chlápkovi o něco jde. Tuším, že o částku našeho bohatství. Copak ten hlupák proboha nechápe, že máme alarm? Že v devět večer je u nás ještě dost rušno? Že se všude svítí a na chodbách se potulují služebné? Já vím, zní to divně, ale slyšíte dobře. Služebné.
A vůbec koho by napadla taková pitomost? Vykrádat vilu nejslavnější módní návrhářky, která si potrpí na tu nejdokonalejší ochranu a ostražitou hlídku kolem svýho obydlí? Ne, vážně, tenhle ňouma si akorát tak buduje cestičku za mříže.
Pomyslím na to vzrůšo, až přijede policejní auto a náš zloděj se bude za jeho sklem vztekle zmítat ve stylu 'sakra pusťte mě, už to víckrát neučiním'.

Možná bych těď mohla udělat něco užitečnýho. U nás doma je spousta lidí, kteří budou mít právě tu čest setkat se tváří tvář s tímhle zlodějem, zachránit peníze a stát se hrdinou. Jsem zvědavá, jak bude máma reagovat, až tohle udělám zrovna já. Možná mi koupí vlastní limuzínu. Těš se, Katharine!

Nesoustředěně si v předsíni vyzuju boty a v ponožkách se mu nenápadně plížím v patách. Zaslechnu, jak cosi zamumlá a zabouchne za sebou dveře od koupelny, kterou máma většinou propůjčuje hostům.
A je tam! Sám se chytnul do pasti, idiot, pomyslím si, přičemž vytáhnu náhradní klíč ze skříně a zamknu ho uvnitř.
Muž krátce zabuší, odkašle si a vyjeveně na mě houkne:
"Lindsay, zlatíčko, to jsi ty?"
V zápětí když se mi udělá trochu mdlo, si záhadnej muž z druhý strany odemkne sám a nechtěně mě silně praští dveřma do hlavy.

"Rossie, ježíš, promiň, to jsi ty?" vykoktá následně.
A já zpozoruju máminým oblíbenýho fotografa.
*

23. 10. 2010

23. října 2010 v 18:34 | An!tta
Zdravím,
doufám, že si užíváte pořádně víkendu a nezůstali jste trčet stejně tak jako já doma s nosem přilepeným k povinný četbě. Řeknu vám, je to teda fakt pech na druhou zkejsnout takhle doma, když se půlka vašich spolužáků někde večer baví. Diskotéka padla, komplikace nastaly při rezervaci místnosti speciálně pro naší třídu - šlo hlavně o příliš vysoukou sumu, kterou za to chtěli, a teď před Vánocema člověk spíše šetří na dárky (alespoň v mým případě).
 Místo toho jsme se domluvili, že bude privat u jedný spolužačky, ovšem díky jedný špatný večeři teď od pondělka zoufale trpím a pojídám všemožný dietní věci, aby mi bylo co nejdřív zase líp. A plánovaná akce se mi jako podpora mý diety nezdá jako moc dobrej nápad. Je to k vzteku... Ale na to, že jsem 90% cholerik, to beru docela v klidu. Vztekání je ztráta života... Takových akcí ještě přece bude... Dám si horkej čaj, budu něco psát a číst... Prostě Don't worry, be happy.
 Mimochodem moje písemnka z biologie dopadla úděsně. Se třídou jsme se rafinovaně zmocnili otázek testu a pečlivě se na ně našprtali. Jenže následujícího dne jsme se po otočení písemky s vědomím, že všichni dopadneme nanejhůř za 3, dozvěděli, že naše vykoumaný otázky patřili éčku. V takový situaci se člověk může jenom zasmát.
 Zato mám samý výborný z angličtiny, což je dosti podivuhodný... Takřka jedinej předmět, kterej mi kromě společenských věd a výtvarky vychází za jedna.
 Mimochodem, jak se těšíte na Vánoce? Já se nemůžu dočkat, stejně tak jako malý děcko. :D Těším se na sníh, nákupy vánočních dárků, mrznutí na zastávce, atd.. atd... Nechápu, co to do mě vjelo! Celý život tak strašně opovrhuju vším, co se zimou jen maličko souvisí a teď prásk a bum, všechno je jinak.


Mějte se skvěle a užívejte víkend!
Anitta

17. 10. 2010

17. října 2010 v 15:11 | An!tta
Ciao,
doufám, že všichni "začínající" gympláci (a vůbec ostatní nováčci na středních školách) zvládáte ty návaly učení a nepropadáte podzimním depkám - ono víte, být pořád šťstnej je umění a celkově to vyžaduje dávku cviku. Musím uznat, že já jsem relativně v pohodě. Stačí plánovat, radovat se z toho, že stíháte, moc nefejsbůkovat, pravidelně sportovat, snídat, nepřejídat se, relaxovat, všehno si neodpírat a jednou za čas si udělat radost, etc...
  
Koncem září jsme konečně se dvěma kámoškama ze základky uskutečnily dlouho domlouvanej sraz, taky jsem zveřejnila novou povídku (já osobně bych ji řadila meti ty méně povedená dílka, ale posuďte sami...) a brzy mi po skončení filmového festivalu v Ostrově (tj. po 18. 10.) přijde hodnocení mých novinářských počinů ze soutěže Záhada NoRaTel (www.zahadanoratel.cz).
 Příští týdem budu psát mega test z chemie a biologie a navíc se vrátí naše matikářka z dovolené, takže čtrnácti denní klid bez počítání mi bohužel končí, čeká mě tedy zase několik biflování naprosto nepodstatných detailů o endoplazmatickém redikulu, skladbě buněčného jádra apd...(u minulé látky "Jaderný obsah" jsem si z "vysokoškolského" výkladu našeho úžasného profesora stačila poznamenat akorát Něco se stáčí....a vzniká chromosom. Díky bohu za učebnice a dodatečný prezentace na stránkách naší školy. A za vynálezce vymakaných tahákových taktik.)
 Dneska bych taky ráda na chvilku jela na kole (3X týdně se snažím běhat, 3X týdně posiluju, a 1X týdně jezdím na kole, někdy na inlinech.), odpoledne se mrknu na tu bižuli a chemii, večer se budu zdokonalovat ve španělštině a chtěla bych dopsat třetí kapitolu L+L.
 Koncem října vyrážíme s celpou 1.F do čajky a na dýzu, pořádně si to užijem, protože život je krátkej.

Žijte blaze a užívejte si první doušky podzimu v podobě zlatavého listí a horkého kafe v bezpečí a teple vašeho domova... :D





Anonym

15. října 2010 v 18:31 | An!tta
Povídka o zoufalém gymnazistovi, který své problémy řešil pošetilým způsobem. I když má povídka může popravdě řečeno znít trochu nereálně, i takové věci se v životě mohou stát. Protentokrát pesimistický a smutný příběh...

Psáno: 1. července 2010
Hodnocení poroty na saspi.cz: Hodně se mi líbí začátek, až do bodu, kdy děj přechází do popisů hrdinových poměrů nejen ve škole, ale i doma. Nastínění jedné z možností vzniku šikany (ve škole) není špatné, náš hrdina však díky neetické radě svého kamaráda na svou nekalou činnost brzy dojede. Může být tato skutečnost - vztek jednoho z kamarádů, který se stal "obětí šikany" a jeho osočení - poslední kapkou k tomu, aby se vzdal svého života? Trochu jsem se zamyslel nad tím, kolik dětí (a dorůstající mládeže) může a skutečně spáchá sebevraždu díky neutěšeným poměrům doma i ve škole, kdy jsou doslova šikanováni a to nejen žáky, ale i vlastními rodiči, kteří mají na své ratolesti mnohdy přímo nebetyčné nároky a nevidí, že jejich děti prostě nestíhají. Je Tvůj příběh uvěřitelný? Stává se to, o to je to smutnější...

Anonym


Hodina matiky s profesorem Zelenkou se táhne neskutečně dlouho. Počítám setiny vteřin a bezmyšlenkovitě si hraju s rohem papíru z aritmetického sešitu.

"Hácha! Sledujte výklad! Zase jste duchem úplně mimo!" okřikne mě najednou profesor, zrovna když to nejméně čekám, takže se strašně leknu. Předstírám zvídavost a zaostřím pohledem na tabuli plnou nesmyslných vzorců. Matiku jsem nikdy nepovažoval za mojí silnou stránku.

"A víte co? Pojďte nám rovnou vypočítat další cvičení!" vyvolá mě zákeřně. Očima v rychlosti projedu včerejší zápis s nadějí, že bych se snad mohl něčemu na poslední chvíli rychle přiučit, ovšem to už se profesor začne nadechovat, aby mě trochu popohnal, a tak všechno raději přenechám osudu.

Dvakrát si přečtu zadání z učebnice, ovšem jednotlivé odborné pojmy ve slovní úloze přesto vůbec nepoberu.

"No tak, Hácha, jak to budete počítat?!" zařve po mě dost netrpělivě, když už nad tím přemýšlím pěknou dobu, a začne se shánět po propisce, aby napsal domů rodičům zprávu o tom, že tenhle ročník prostě neprojdu. Pokrčím rameny, poklidně ho sleduju jako historickou památku a zvědavě čekám, co udělá.