Srpen 2010

30. 8. - Hurááá juhúúú jééé!

30. srpna 2010 v 15:39 | An!tta
U nás na chatě je přímo překočkováno
Ciao!
Nejspíš jste se zarazili už nad nadpisem článku, ve kterém vám hodlám popsat ty nejlepší zážitky z prázdnin (i když se budou zdát třeba naprosto nudný a obyčejný...pro mě jsou to prostě zážitky, tečka, konec). Kdo by se proboha radoval na konci prázdin a v takovým strašným počasí, kdy to vypadá, že každou chvíli sprchne?
 No takhle, víte... ty dva měsíce volna mi daly strašnou chuť žít a radovat se z každý ptákoviny. Není den, kdybych neměla záchvat smíchu. Není den, kdybych necítila takový ten pocit štěstí. 
 V červenci jsme odjeli s rodinou na chatu do takový malý vesničky asi 60 km od Českých Budějovic, konkrétněji 30 km od Písku. Tam jsem se týden pokoušela o psaní. V ruce. Ne, že bych někde v přírodě mezi rojem komárů a v pozadí s kvákajícíma žábama namáčela brko do inkoustu a obtížně se vypisovala na kus papyrusu, tak strašný to zase nebylo. Ovšem nastala hrozná vedra, kdy člověk nemyslel na nic jinýho než na 1.) ledovou sprchu, 2.)limonádu a 3.)klid ve stínu. Rodiče mi výslovně zakázali kazit si o prázdninách oči u notebooku, takže mi nezbývalo nic jinýho, než psát propiskou na papír, jako jsem to dělávala do tý doby, než jsem dostala svůj notebook a začala publikovat spisy na netu. Absolutně vůbec mě to nebavilo, takže jsem to po týdnu urputné snahy jednoduše vzdala.
Rytiny
 Když jsme byl pak pár dnů v Praze, dopsala jsem jednu (nijak zvláštní a originální - jde tam jen o šikanu, opilé rodiče, snahu ze sebe vybít vztek šikanou po internetu ze strany šinkanovaného, atd...) povídku, to je tak všechno. Třetí kapitola L+L je už jakžtakž skoro napsaná a o "Hurikánu slov" raději fakticky pomlčím, protože tam nemám zatím ani prd. Nejprve chci dopsat L+L, Hurikán slov si nechám na později, takže s ním počítejte možná až v zimě 2012. *Rozpačitý úsměv*
 Když už jsem si trochu odpočala, napadlo mě začít zase točit amatérský filmy se sourozencema.  Opět na mě padla práce režiséra, z čehož tak akorát vyšlo, že jsem se pořát děsně vztekala a asi třicetkrát prohlásila, že se na to asi vyseru. Scénář jsem psala několik dnů a ztratila tím denně pět hodin. Pak jsme se se ségrou společně šprtaly, co kdo má říkat, odpoledne jsem poučovala kameramany o tom, že se do záběru rozhodně nestrkáj prsty (už mi tím parádně lezli na nervy) a večer se šlo na věc. Ze všeho nejvíc mě baví sedět u Windows Movie Makeru (program pro úplný začátečníky - čili pro idioty) a pracovat na filmu. Zajímavé bylo sledovat, jak hodně se mi přes rok změnil hlas a ještě zajímavější bylo zjištění, že jsem nevyrostla ani o setinu milimetru. (No jenomže už moje 13ti letá sestra má skoro 166, kdežto já zůstala u 163 - proto to říkám.)
 Taky jsme jezdili s rodičema po hradech