Květen 2010

Karty

16. května 2010 v 13:57 | An!tta
Karty
"Simono, pohni konečně!"
Pohlédnu omluvně na Nikolu, která se opírá o mojí skříň. Jako bych ji četla z hlavy otrávené prohlášení o tom, že zbytečně zdržuju. Jenže zkuste se vcítit do mojí kůže. Sedíte bezradně v pokoji na koberci, sotva si stíháte nanášet make-up, aniž byste ho v tom spěchu příliš nerozmazali a kolem vás se válí hotová vlna nejrůznějšího oblečení, a to od růžových topů a minisukní až po džíny a mikiny s kapucí. A ještě hůř - vyházela jsem úplně celý šatník, ovšem vhodnou kombinaci na party jsem ještě pořád nenašla.
Renata, moje nejlepší kmoška, dnes oslavuje sedmnáctiny a její rodiče jí poskytli prostor pro hlučnou oslavu u nich na zahradě, což mně osobně přijde docela tak skoro jako fantasy příběh, jelikož naši by tohle nesvolili ani ve snu.

Nakonec na sebe navleču starý dobrý odvážnější top a úzké tmavé kalhoty, díky kterým se mi podařilo zamotat hlavu už desítce klukům.

Víte, nejsem ten typ holky, která má strach z flirtování a navazování nových známostí. V tomhle ohledu jsem prostě od přírody sebevědomá.
Renata nás po našem pozdním příchodu s úlevou přivítá, hned poté nenápadně vezme stranou a skloní se těsně k nám.
"Holky, nebudete věřit, kdo přišel," zašeptá tajemně.
"No tak, nenapínej," zaprosím. Nenávidím překvapení. Kdybych nebyla tolik netrpělivá, možná bych je dokázala občas přijmout bez otráveného úšklebku. Čekání na veškerá překvapení je podle mě naprostá ztráta času.
"Toho kluka sice neznám," začne nejistě, "ale je boží. Koukni na tu jeho dokonalou postavu… Neříkej, že se ti nelíbí!"
Očima se zastavím na pohledném snědém týpkovi. Tváří se zamyšleně a od ostatních si k mému údivu udržuje značný odstup.
V rychlosti si přejedu leskem s 3D efektem po rtech a nasadím zářivý úsměv.
"Uvidíme se později," pronesu netrpělivě směrem k holkám a ztratím se v davu návštěvníků.
*
"Ahoj," pozdravím ho, "Podívej, tolik návštěvníků na narozeninový party jsem dlouho nezažila… Většinu z nich vidím vlastně poprvé. Nejsi ty Renatin kamarád z karate? Víš, moje kmoška má hodně zájmů, takže… ?"
"Ehm… ne," přeruší mě mírně.
"Aha, já jsem Simona. S Renatou jsme nejlepší kamarádky."
"Žádnou Renatu neznám," zasměje se trochu rozpačitě.
"Tak co tady děláš?"
"Čekám na dokonalou dívku," oznámí mi a trochu se přitom pousměje.
Žádná novinka. Štěstí na krásu nemá sice každá z nás, ale já mezi ně díkybohu nepatřím.
Vzpomenu si na Matěje, přičemž si uvědomím skutečnost, že naše láska trvá už přes rok a půl. Copak by tak silnému vztahu mohl ublížit jen jeden dnešní nevinný flirt?
"Zřejmě máme stejný poslání," oplatím mu to tedy v zápětí.
"Tak to už se můžeme rovnou chytit za ruce a odejít odsud společně, co říkáš?"
věnuje mi krásný úsměv.
"Že váháš."
Pak má ruka vklouzne do jeho dlaně a oba míříme ven do temné ulice. Je to jako neskutečný sen. Tolik štěstí najednou a za tak krátkou chvilku.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zajímám se.
"David. Bydlím tu kousek," představí se, "co kdybychom zašli na chvíli ke mně a já bych ti ukázal něco, co ti určitě vyrazí dech?"
"Tak jo," přitakám, "ale moc mě nenapínej."
Vypnu koloběh myšlenek a snažím se nevnímat tu touhu po poznání, co pro mě David chystá. Matěj, NeMatěj… vždyť o nic nejde, uklidňuji se, když se mi i přes pokus na nic nemyslet vrátí do hlavy ta výhružná myšlenka jako by vyřčená přímo z Matějových úst.
Brzy stojíme před starým domem, který ve slabém světle pouličních lamp vypadá skoro až nadpozemsky.
"Je někdo doma?" ptám se trochu ostýchavě.
"Jo," přikývne, "táta."

Všimnu si, jak střecha vstoupá vysoko do nebe. V tmavé noci jde jen stěží rozeznat, kde vlastně končí.
"Páni," vydechnu, "v takovém obrovském domě bych se sama docela bála."
Najednou si všimnu, že jediné světlo kolem nás vyzařuje pouze z pouličních lamp.

V domě už Davidův otec nejspíš všechna světla pozhasínal.
"Tvůj táta chodí asi hodně brzy spát, že?" probodnu svého společníka zvídavým pohledem.
"Ne, ještě určitě pracuje. Víš, táta je věštec."
*
Stoupáme s Davidem po schodech nahoru do prvního patra domu. V ruce mu plápolá malý plamínek svíčky.
"Proč si nerozsvítíme?" ptám se zmateně.
"Táta tvrdí, že žárovky vysílají negativní energii."
Výsměšně si poklepu prstem na čelo.
"Taky si myslím, že je blázen," řekne rychle. " Děda mě chtěl nedávno vzít k sobě domů, protože má obavy z toho, aby se táta nerozhodl použít mojí krev třeba k nějakýmu rituálu."
"To je smutný."
"Ale je fakt, že v některých předpovědích se nemýlil. To on mě už několikrát varoval před nebezpečím. Kdybych nedal na jeho rady, už dávno ležím zakopanej pod zemí."
Nejistě pokrčím rameny. Cítím, jak mi naskakuje husí kůže.
"Táta tvrdí, že na světě se potulují tři duchové. Alman, Leos a Trit. Můžou tě kdykoliv napadnout a zmocnit se tvojí duše. Prostě převezmou tvoje myšlenky za tebe."
"Proboha," vydechnu, " A jak se před nimi dá ochránit?"
"To nevím jistě. Jediné, o čem jsem slyšel, je fakt, že je na tebe někdo musí nejprve přenést."
"Jen doufám, že v tomhle se tvůj táta zrovna plete. Duchové přece neexistují," namítnu neklidně.
"Když se v tobě duch probudí, cítíš se pak jako někdo úplně jiný. Většinou si ani nepamatuješ, jak se jmenuješ. Všechno se ti vrátí, až ducha znovu přemůže spánek, jeho aktivní činnost trvá obvykle hodinu po půlnoci." vysvětluje. "Ve vzácných případech napadení jedinci nevědomky vraždí."
"Snad mě nic takovýho nečeká," pronesu prosebně. "A vůbec. Jsou to kecy."
"Chtěla bys slyšet svoji budoucnost?" zeptá se mě po chvilce mlčení.
"Když já nevím…" zaváhám.
"Neboj, přece o nic nejde."
"A víš jistě, že to zvládneš?"
"Žádnej strach, tohle přece musím mít v genech," zavtipkuje. Najednou však jeho výraz strašně zvážní.
"Simčo, ještě než tohle udělám, potřebuju, aby ses mi k něčemu zavázala," pohlédne na mě trochu posmutněle. Jeho oříškově hnědé oči vypadají ve světle svíčky opravdu nebesky krásně. Nemůžu odolat.
"Dobře," zašeptám odhodlaně.
"Slib mi, že tohle nebude jen jednodenní známost."
"Ne," věnuju mu úsměv a přitom najednou pociťuju jakousi úlevu, "určitě nebude."
Až po té mi dojde, oč tady vlastně jde a k čemu jsem se právě Davidovi krví upsala. Místo abych se mu příště raději snažila ve prospěch naší lásky s Matějem vyhýbat, slíbím mu ještě dlouhodobé přátelství.
No co, vždyť je zatím všechno v pořádku, pomyslím si rychle. David není můj kluk. Spojuje nás pouze přátelství.
Na jeho výzvu se posadím u něho v pokoji a zaujatě sleduji, jak pečlivě promíchává karty.
"A teď vytáhni jednu z nich," poprosí mě.
Očima si je trochu zdráhavě karty. Dlouze se zamyslím. Všechny jsou na rubu úplně stejné, ovšem něco mi říká, že bych měla zvolit tu na kraji těsně u Davidovy pravačky, kterou na mě netrpělivě mává, abych se už konečně rozhodla.
"Tuhle," ukážu na ní pevně rozhodnutá.
David ji pomalu obrátí. Jeho úsměv mu najednou prudce pohasne.
"Ale to snad ne," zděsí se při pohledu na tuto osudovou kartu, "brzy ztratíš svojí lásku."
*
Hodinu později se vracíme zpátky na narozeninovou party. Trochu se chvěju. David mě něžně chytí za ruku. Přece není možné, aby zašlo všechno tak daleko během jediného večera.
Mé úvahy se v tu chvíli obrátí ve skutečnost. Bojím se. Bojím se, co se stane.    S neovladatelnou touhou zůstat v náruči ochránce se k němu přitisknu. Naše obličeje se k sobě přiblíží na pouhý milimetr, a pak ho políbím.
*
Ráno mě probudí vyzvánění telefonu. Všude kolem sebe vidím bílé zdi a nemocniční postele. Oddělení psychiatrické léčebny, všimnu si s hrůzou nápisu vedle dveří. U postele mě drží pevná pouta. Zděšeně polknu. Co se jen proboha mohlo stát?
Třeba jsem se kvůli svému podvodu Matěje chtěla doma večer zabít, jenže se něco stalo a já si teď nedokážu vybavit další skutečnosti?
S velkými obtížemi natáhnu ruku pro mobil a ještě rozespalá otráveně přijmu hovor. Volá Renata.
"Jak jsi to mohla udělat? Zbláznila ses?" zaječí na mě, jakmile pozdravím.
Chvíli nepravidelně dýchám. Cítím, jak mé srdce zrychluje tlukot.
"Nechápu, o čem to tady mluvíš," vydám ze sebe po zdlouhavé chvilce ticha.
"Ty si nevzpomínáš, co se stalo? Ještě včera večer jsi zabila Matěje Šímu! Tvého kluka, jestli si nevzpomínáš," vychrlí na mě nepopsatelnou rychlostí.
Náhle jako by mě někdo udeřil pěstí do žaludku. Není přece možné, abych spáchala vraždu. Ne, tohle je vyloučeno.
"Ale to jsem nebyla já," namítnu tiše.
"Ne, Simono," trvá na svém Renata, "máme důkazy."
Vzpomenu si na Davidova slova ohledně napadení jedním ze třech možných duchů. Alman, Leos nebo Trit - jeden z nich teď ve mně zřejmě už nadlouho vězí. Vybavím si můj polibek udělený přímo Davidovi. Kdo jiný ke mně byl večer tolik blízko?
David byl napaden.
Srdcem jako by mi náhle projel ostrý hrot nože.
Karty nelhaly. Zabila jsem Matěje, a ztratila tak svojí lásku.

Pár minut v přírodě

9. května 2010 v 13:21 | An!tta
Zase jednou poprosím o mírnější kritiku, jedná se o hodně staré fotky. (Foceno v 11 letech)1
Na téhle fotce se mi líbí ta modrá barva ve vodě, bez ní by obrázek byl úplně obyčejný.

2
Cesta do neznáma aneb jižní Čechy, kde trávím každé letní prázdniny s knihou a tužkou v ruce (a hlavu věčně chytám mezi těmi obláčky :D)

Fontána

9. května 2010 v 13:13 | An!tta
Před namířením vašich zvědavých pohledů na mé 'hotové dílo', nakreslené pod úrovní šestnáctileté osoby vás chci poprosit o co nejmírnější kritiku, a zároveň upozornit, že jsem nikdy kreslit neuměla a chtěla bych se tedy maličko zlepšit. No co. Žádný učený z nebe nespadl. Psát povídky, které by se daly alespoň trochu číst, mi také nějaké ty roky trvalo.

Anitta (c)