L+L (2) - Rada

3. prosince 2009 v 16:15 | An!tTa

2. Rada

Můj život vypadá asi takhle: jsem dcera nejslavnější módní návrhářky, se svou poněkud silnější postavou má moje budoucnost směřovat k modelingu a ještě mám řešit záhadnou otázku, proč chce máma plastickou operací docílit větších prsou.
Teda řeknu vám, o další problémy už vážně nestojím, mám jich na kontě víc než dost.
Je pátek. Jenže to pro mě neznamená zítřejší volno, jen další pitomý cvičný procházení po molu v šatech L+L. Sobotní škola se počítá jako normální pracovní den, ovšem s výjimkou, že spočívá celej jen o ladný chůzi a rovných zádech.
Naházím učebnice do batohu a sklíčeně vyrážím podél naší vily až k vrátkům luxusního plotu. Zahlédnu pošťáka, jak vhazuje do naší schránky štos bílých obálek, nejspíš adresovaných mámě. Po delším pozorování zjistím, že schránka už začíná praskat ve švech, a tak pošťákovi pomůžu zbytek dopisů odnosit přímo mámě do její nově zřízené pracovní kanceláře u nás ve vile. Pošťák Colvin mě zná skoro už jako svoje vlastní boty, takže mu ani nemusím vyprávět, jak se mi dneska zase nechce do školy, jakej mám vztek na svůj život a tak dál. Když se někdy navzájem potkáme, na chvilku společně poklábosíme.
Alex Colvin v sobě skrývá duši třicetiletého flegmatika, všechno bere v pohodě, takže už jen kvůli jeho povaze bych si u něj vylívat srdíčko a očekávat konejšivý rady nemohla. Vždycky na všechno jenom nepřítomně pokýve hlavou a řekne: "No jo, Rossie, já zas v tvým věku děsně toužil po slávě. Chtěl jsem se vždycky stát rockerem. Hele něco ti zazpívám, Linkini vydali zrovna novej singl…"
A pak mi tam začne pět tu samou písničku několikrát dokola. Zpívá hrozně falešně, někdy je to fakt sranda.
Když se pošťák Colvin otočí směrem k dalšímu domu, aby pokračoval ve své práci, spiklenecky na mě mrkne.
"Nandej jim to ve škole! Rovná chůze, dokonalej pohled…" začne předvádět modela na molu. Podlomí se mu kolena a skončí pokořeně na chodníku. Závidím mu ten jeho kladnej přístup k životu. On je jednou z hlavích rekvizit mýho života. Jeho úsměv se stal po čase takovou mojí každodenní potřebou.

Na uvítanou dnešního dne nám školní rozvrh připraví literaturu. Nervózně přednáším před očima třídy jeden ze Shakespearových sonetů, přičemž po každém otočení zraku k učitelské katedře zachycuju přísné pohledy staré profesorky Barnesové.
"Vaše dramatická stránka přednesu byla úděsná," informuje mě po zaznění poslední části sonetu. Dostanu průměrnou známku a jako zpráskanej pes se vracím zpátky na místo do lavice.
Studie následující dvouhodinové španělštiny zahrnuje samostatnou práci a krátkej poslech. Zkoušení se naštěstí pro dnešek nekoná, jelikož panu Dieguesovi není dobře.
Další dvě hodiny dokončujeme ve společenské místnosti návrh svatebních šatů. Podaří se mi je vyzdobit dlouhou elegantní stuhou, kterou mi však následně paní Willsonová nakáže okamžitě vymazat. Prej to působí příliš kýčovitě. Rezignovaně zbavím šaty mýho zkrášlujícího vynálezu. Naprosto netušící, jak bude můj výkres Willsonovou ohodnocen, odložím čtvrtku na dřevěný stůl vzadu místnosti. Opodál se rýsuje další řada návrhů.
Většina z nás působivě předvedla detailní stínování a briliantně dotáhla každičký záhyb šatů. Až na mě.
Nedokážu pochopit, proč má být podstatou celého mého života umět navrhovat svatební šaty, zvládat šest cizích jazyků a promenádovat se po molu.
Poslední hodinu nám přijdou hotové podzimní photoshooty. Nejistě rozbalím svojí obálku, přičemž z ní na školní lavici nešikovně vysypu několik fotografií. Jedna je tištěná v obřím A3 rozměru, kde pózuje nás všech dvanáct modelek pod korunou mohutnýho dubu. Dalších pět menších patří pouze do mých rukou, tak jako zbylý fotografie ostatních patří už jenom vlastnímu majiteli. Přelítnu je uspěchaně jednu po druhé a přitom uvažuju o tom, s jakým názorem se na ně bude tvářit máma.
"Tak co na to říkáš, Laneová?" ozve se za mnou v zápětí, když zrovna zavírám obálku. Čekám za sebou takovou Amandu Rogersovou, ale když otočím zrak o pár stupňů dozadu, stojí tam nemožně tupá Sabine s mozkem rovnající se beze zbytku dužině cukety. Nejprv zamejšlím nasadit bojovný tón, ovšem pak mi dojde, že Sabine má nejspíš jen v úmyslu napodobit holky ze třídy, takže mi začala říkat Laneová. Víte, ona ji máma taky násilnicky poslala do týhle školy. Kdysi jsme byli kamarádky. Trvalo to do doby, než začala Sabine dospívat a modeling jí přirostl k srdci. Ale i tak někdy hodíme řeč, což se u ostatních spolužáků moc často nestává.
"Líbí se ti ty fotky?" zeptá se netrpělivě a rozverně se posadí na mojí lavici.
Přehodím si obálku z ruky do ruky.
"Jsou dobrý," zablekotám.
"Upřímně?" zvedne jedno ze svých tmavých obočí.
"Jo," odvětím.
Po vyučování naházím věci i s obálkou do báglu a zmizím z dohledu školního areálu. Přemejšlím nad těma fotkama. Když se doma zastavím u dveří svýho pokoje, dojde mi jedna důležitá věc. Ne jenomže jsem totální nula ve škole, já nedokážu skloubit dohromady jedinou upřímnou větu.

*

Poníženě seběhnu s fotkama dolů do obýváku za mámou, kde ještě ke všemu zjistím, že máme návštěvu. Přes zadní zeď obýváku je natažená velká bílá plachta. Nakouknu nesměle dovnitř a hned poté zjistím, nač vlastně všechen ten chaos. Máma pobíhá sem tam a opodál se krčí u fotoaparátu mladej fotograf. Patří mezi máminy nejoblíbenější, i když já znám velkou spoustu lepších. Nechápu, co na těch jeho fotkách vidí.
Pak přijde šok. Před plátnem pózuje Katharine. Má na sobě jenom plavky se zebřím potiskem a v ruce svírá černej deštník.
Už jsem o tom jednou mluvila. Máma a Katharine jsou prakticky jako matka a dcera. Ta mrcha u nás věčně musí trávit svůj volnej čas.
Pokus vypařit se nenápadně odsud se mi bohužel už nepodaří.
"Á Rossie, jakpak se máme?" přivítá mě nadšeně fotograf. Známe se od jen vidění, ale čas od času si řekneme to malý "Ahoj".
"Dobrý, díky," zalžu, poněvadž moje nálada dosahuje bídného bodu mrazu.
Máma si všimne mojí obálky.
"Páni, ukaž zlato," natáhne po ní nedočkavě ruku.
Zkroušeně podám matce obálku a v duchu se modlím, ať to dopadne nanejvýš kyselým obličejem. Nesnesla bych její hysterii před celou návštěvou.
Roztrhne obálku a vytáhne první fotku. Je to ta společná. Instinktivně skloním hlavu, jako to dělávali otroci před veličenstvem.
Víte, sice jsem si připadala při focení upravená, hezky namalovaná a oblečená, dokonce i zrcadlo mi to potvrdilo, ovšem na fotce už to bylo jiné. Když se díváte do zrcadla jen tak sami bez nikoho po boku, připadáte si většinou úplně normální. Jenže jakmile vedle vás stojí několik dalších lidí a vy se od nich výrazně odlišujete, je to pak sakra znát.
Máma si strnule prohlíží další část fotek. Nespokojeně zamlaská a odloží obálku i s fotkama na stůl.
"Rossie, byla bys tak hodná a připravila tady pro hosty třeba koktejl?" přejde to roztěkaně.
Mlčky kývnu na souhlas a zavřu se vedle v kuchyni. Možná bych teď měla prosit svoji šťastnou hvězdu, ať se práce fotografa protáhne na tolik dlouhou dobu, aby hosté zůstali i přes noc. To by pak určitě máma trochu vychladla a tím pádem bych z toho vyvázla bez vážnějších psychickejch potíží.
Do naleštěných skleniček rozliju mlíko, přidám chemickej banánovej prášek a sleduju, jak se tekutina postupně obarvuje do žluta. Hotovej koktejl rozmíchám ještě lžičkou, abych molekulám obou látek trochu usnadnila práci, a odnesu svý dílo do obýváku.
Zbytek dne si dělám domácí úkoly u sebe v pokoji pod dohledem starýho kocoura Piráta s chlupatým želvovinovým kožichem doplněným sněhově bílou srstí. Pirát k nám domů zavítal, když mi bylo deset let. Máma mi ho nejprve výslovně zakázala, ale po tom, co jsem ho už asi po dvacáté znovu dopravila k nám domů, stal se součástí naší rodiny. Měl blechy, to jo, takže veterinář následoval hned po tom, co se přistěhoval ke mně do pokoje. Dneska jsme dva velký kamarádi, i když si vzájemně moc nepopovídáme. Ale i přesto, že můj mazlíček údajně pochází nejspíš z rukou člena nějaký pirátský posádky (když k nám zavítal, děsně páchnul rybinou), kde se lidský city řeší úplně jinak, než by potřebovala patnáctiletá dospívající holka, dokáže se mnou naprosto dokonale soucítit. Pozná, kdy je mi do pláče a kdy zase naopak překypuju radostí. Dneska má bohužel tu čest lízat mi svým kartáčovitým jazykem slzy z mých pobledlých tváří.
Má šťastná hvězda jako na potvoru vypustí hosty z domu už večer, takže naše vila zůstane obývána pouze mnou samotnou a mojí mámou. Přes plot s elektrickou ochranou a dvojitým alarmem ze slušnosti zamávám, abych nevypadala jako bůhví jaký nespolečenský ňouma, což prakticky vzato vlastně jsem.
Fotograf mrkne spiklenecky na mámu, jako by ty dva byli snad domluvený na strašně tajným plánu a Kathatrine si po zdlouhavém zápolení se zipem u kabátu nastoupí do auta.
Zaujatě si ho alespoň v osvětlení pouličních lamp prohlídnu. Je božský. Přesně takový mi máma slíbila k…
"MAMI?!"
Můj obličej nabere rychlostí světla sinale zelenou barvu. Nevěřícně zírám na espézetku toho luxusního fára.
"Ano, zlato?" vzhlédne nevzrušeně.
"To je moje auto," pronesu tvrdým hlasem.
"Jak to myslíš?" zatváří se zmateně.
"Ty - jsi - mi - tohle - auto - slíbila - k - mým - šestnáctinám!" vymáčknu ze sebe zdrceně.
"Koupíme jiné," odpoví bezlítostně.
"Proč jsi moje auto dala Katharine?!" rozhodím rukama.
V očích mě začnou tlačit palčivý slzy.
Máma mi však nevěnuje sebemenší pozornost. Veškerej její čas teď patří pevnýmu obětí se svou Katharine.
"NENÁVIDÍM TĚ!" zařvu tak silně, až rozeštěkám všechny psy v ulici.
Tlukot vlastního srdce má však v mých uších větší hodnotu decibelů.

Nohy se mi samy rozběhnou zpátky do pokoje, kde za sebou na důkaz zrady zprudka zabouchnu dveře. Prásknu s sebou na postel, přičemž nechtěně přišlápnu Pirátovi ocas, kterej zděšeně vymňoukne a zdrhne pod můj psací stůl.
Jak mi tohle mohla udělat? Proč? Copak jsem něco tak strašnýho provedla? Už mockrát jsme se o tom autě bavily, mělo patřit přece mně!
Pod návalem slz se vyšplhám na parapet. Měsíční světlo klidně září na temné obloze.
Pirát na mě zděšeně hledí z pod psacího stolu.
A pak se mi v hlavě zrodí šílenej nápad.

*
Už mockrát jsem v nejrůznějších dívčích románkách četla, jak holky odcházejí na důkaz protestu z domova.
A abych byla upřímná, já tohle ještě nikdy nezkusila. Většinou jsem spíš tvrdla hodiny uražená ve svým pokoji.
Jenže teď došla řada i na mě.
To, že mi byla celkem zima a s sebou jsem si nesla jenom drobný a něco k jídlu, byl jedním z důvodů, proč jsem se v půli cesty od branky naší vily pochybovačně zastavila a přemýšlela, jestli se nechovám moc pošetile. Jenže pak mě pozdravil pošťák Colvin.
Leknutím jsem spolkla větrovou Mentosku a následně vydala takovej dost nechutnej zvuk. K mýmu štěstí se zrovna rozštěkaly psiska odvedle, takže pan Colvin nic neslyšel.
"Copak tak pozdě večer, Ross?" vyzvídá a dávka zájmu v něm z plna překypuje.
"Ale…" mávnu nedbale rukou, "večerní procházka."
"Opravdu?" zvedne pochybovačně obočí.
"Jo, fakt," zalžu sama sobě.
Ono je vážně lepší namlouvat si, jakože se v tý největší večerní zimě jdete jen projít, než si vzít k srdci tu realitu, že tady dneska přespíte.
Na tváři se mi začínáj tvořit ruměnce. Díky bohu, že se už setmělo.
"Rossie, nelži mi," začne se starat, "nevypadáš zrovna na to, že bys měla čas relaxovat."
"Chceš tím říct, abych se radši nikdy nedávala na herectví?" rozhodím rukama, "Já to přetvařování vždycky tak pokazím!"
"Myslel jsem si to."
"Co?"
"Že mě taháš za nos."
"Promiň," zašeptám lítostně.
"Nechceš si o tom promluvit?" navrhne mi s obezřetným podtónem v hlase a položí mi ruku na rameno.
"Uhm…" vydám ze sebe přiškrceně a setřesu jeho ruku z mýho ramena, "Nechci."
"No tak jak myslíš," vzdá to, "ale ulevilo by se ti."
"Hlava mi z toho nevybouchne,"odvětím kysele.
"Takže si to necháš pro sebe?"
"Je to tak ponižující!" vřísknu hystericky.
"Nebudu se smát," doprošuje se.
"To nebudeš," přitakám.
"Takže se nejedná o další trapas?"
Na chvíli zvažuju s jakou dávkou dramatiky mu vyklopím celej můj problém.
"Máma mě zradila," vysypu svoji tíhu na srdci jedním dechem.
Oba zarytě mlčíme.
Opíráme se o plot jednoho z vedlejších domků (samozřejmě bez elektrickýho alarmu) a civíme do prázdna.
"Takže," ujme se konečně slova po krátké odmlce, "maminka tě zradila?"
"No záleží na tom, jak bys nazval situaci, kdyby ti vlastní matka k šestnáctinám slíbila tvoje vysněný auto a pak ho najednou darovala někomu úplně jinýmu."
Od mých jedenácti mám povolení používat tykání. Beztak to věčný 'Dobrý den, pane Colvine' a 'Jak se máte, pane Colvine', Alexovi začalo po čase svý práce lézt na nervy.
"Říkáš, že ti ho slíbila?"
"Jo," ujistím ho v jeho nejistém tvrzení, "slíbila:"
Pošťák Colvin předstírá, jako že z plných sil mozkových závitů hloubá ve svý už trochu starší paměti.
A pak řekne něco, co bych od něj čekala jako jedno z posledních.
"Nechceš si od svý mámy trochu odpočinout?" nabádá mě.
"Jak to myslíš?" sjedu ho zmateným pohledem.
"No jednoduchý jak facka," poznamená, "neplánuješ třeba nějakou brigádu kousek dál od domova?"
Užasle na něj vytřeštím oči.
"Ty jako myslíš, že bych se měla sebrat a vyrazit někam pracovat, abych se mámy na pár dní zbavila?"
"Přesně to," potvrdí, "stačí hledat v letákách a máš to. Můžeš to uskutečnit přece o Vánocích."
Nevím, jak se máma zatváří, až jí jednoho dne sdělím fakt, že jí v času Vánočním plném cukroví a lásky na dva tejdny dám sbohem.
Ale každopádně se mi ten nápad hned usadí v nejhlubším nitru mysli.
S velkým díkem se rozloučím s pošťákem a nakonec ten venkovní nocleh přece jenom vzdám.
Blížím se pomalu zpátky k naší brance, když najednou zaslechnu nepříjemný zvuk záhadných kroků těsně za mým stínem. Uvažuji o tom, jestli se mám otočit a zjistit komu náleží, ovšem po pěti vteřinové spekulaci uznám za vhodný radši jít prostě dál a počkat, jestli se záhadná postava nevydá jiným směrem.
Když už se zdá, jako by její dech doléhal zezadu až na můj bledý krk, vyděšeně přecházím silnici na druhý chodník, čímž opět rozeštěkám párek psů za plotem sousedních domků.
Koutkem oka sleduju černou postavu. Na sobě má černej plášť a nejspíš se jedná o muže.
Šokovaně přihlížím, jak se zastavuje před naší brankou a vytahuje klíče z batohu. Sebevědomě bere za kliku a mizí v naší zahradě.

~Foto - An!tTa~

~Don't copy please~

 


Komentáře

1 twilight.team - SB - Kiki twilight.team - SB - Kiki | Web | 3. prosince 2009 v 18:16 | Reagovat

Taky bych chtěla mít ráno talik času, abych si mohla poklábosit s pošťákem. I když v té tmě bych ho moc neviděla  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama