Prosinec 2009

Literární soutěž na téma "čisté zlo"

31. prosince 2009 v 16:49 | An!tTa
Dnes proběhlo vyhlášení lit. soutěže na téma "Čisté zlo".
Výsledky naleznete zde:

A komu by se nechtělo klikat, získala jsem 3. místo ;)
Moc děkuju za takovou radost do nového roku!

A komentář poroty?

Třetí místo se u4n rozhodlo přisoudit mladé talentované pisatelce ve jménu motivace k psaní budoucímu. Téma spisu odpovídá zadání, přítomen je letmý příběh a idea. Vypravěčské schopnosti zcela jistě přesahují uvedený věk 15ti let.

Nemyslím, že mé schponosti přesahují můj věk. Mám ještě co zlepšovat!
Ale i tak díky:D

Pro dobrotu, na žebrotu

29. prosince 2009 v 17:14 | An!tTa
Soutěžní příspěvek do workshopu (tzn. taková menší rychlo soutěž) na www.saspi.cz na téma Chcípl tu pes.
Výsledky naleznete zde:

Stará paní Koudelková, nedoslýchavá šedesátnice, žila společně se čtyřmi nedoslýchavými přítelkyněmi v malé vsi, odjakživa nazývané České Podhluší.
Většinou se veškeré úrodě na polích vesnice pěkně dařilo, dobytek na statku dával mléko a obstarával obživu, ovšem s přicházejícím podzimem začala nastávat krizová situace, kdy produkce výroby značně poklesla a zvířata začala hynout. Jmenovaná ves neměla daleko k úplné chudobě a naprosté bídě a lidé se začali utápět ve stresu.
Jednoho zachmuřeného dne, kdy oblaka na obloze byla z velké části potemnělá jako neosvětlená noční ulice, se místní vtipálek a optimista Jan Hrubka rozhodl uspořádat oslavu na počest války proti nastávajícímu stresu, kde se ho pokusí z části podle nejrůznějších rituálů ze vsi odehnat. Vydal se na mýtinku do lesa, kde rozestavěl všechno potřebné náčiní a rozvěšel barevné slavnostní balónky, které tak trochu svou pestrostí připomínaly smršť barevných lentilek.
To už paní Koudelková netrpělivě vytáčela číslo paní Kroupové, aby jí sdělila tu radostnou novinu.
"Tak si představ, Jitko," začala dychtivě," že se pan Hrubka rozhodl bojovat proti stresu."
"Cože? Že vybírá dary lesu?" kroutila stařenka Kroupová nevěřícně hlavou.
"Bojuje proti stresu a na počest pořádá v lese na mýtině slavnost, tak se pořádně vystroj, protože oslava se koná dnes."
Paní Kroupová se zamyšleným výrazem ve tváři položila telefon a v adresáři nalistovala číslo své sousedky paní Veselé, aby poslala zprávu dál.
"Jiřinko, to mi neuvěříš, ale ten dareba Hrubka vybírá mez a ochuzuje tak náš les o poslední plody a byliny!"
"Jak že? Dareba Hrubka ochuzuje naši mez?" vyhrkla zaskočeně paní Veselá, jako kdyby ji do zad někdo střelil prakem.
A v tu ránu zalistovala i tato paní ve svém adresáři a spojila se s přítelkyní Doskočilovou.
"Moje drahá, tohle musíš slyšet!" supěla u telefonu.
"Co tak najednou, Jiřko, snad nehoří?" divila se paní Doskočilová, když se ze sluchátka ozval povědomý hlas.
"Nehoří, nehoří," mávla rukou jen tak pro sebe," ale díky Janu Hrubkovi nám umírá ves!"
Paní Doskočilová beze slov pokývala hlavou a se slzami na krajíčku zavolala paní Novotné.
"Heleno, je to strašné," sípala znaveně do sluchátka, "kvůli panu Hrubkovi nám tu chcípl les."
Helena žalostně zaúpěla a začala přemýšlet, jak se situací nejlépe naložit.
Nakonec dospěla ke konečnému závěru, že zavolá na pomoc nejbližší policii.
Ohlásil se mužský hlas, nejspíš patřil muži středního věku.
"Pane policajt," vyhrkla zhurta hned po tom, co byla dotázána na důvod svého splašeného volání, "Ve vsi máme vraha. Musíte tomu okamžitě zabránit, zemřelo nám tu na statku další zvíře. Chcípl tu pes."
Když policajt svým vozem s blikajícími majáčky na střeše prokličkoval úzkou uličkou až do Podhluší, sbíhali se kolem něj zdejší dámy jako mravenci na sladký med.
Líčily mu nejpodrobnější detaily od zničeného lesa až po zabité zvíře.
"Tak kde chcípl ten pes?" zajímalo po výslechu policistu, aby mohl konečně dotyčnému dát za vyučenou.
"U všech hluchých," vydechla zmatená paní Koudelková do ticha, když se nikdo neměl ke slovu, "jaký pes? Vždyť… já myslela, že budeme odhánět v lese stres…"

Magic place

26. prosince 2009 v 17:36 | An!tTa

Co nikdy nedostanu na Vánoce?

25. prosince 2009 v 21:39 | An!tTa
Možné je téměř všechno. Na Vánoce můžete dostat nové oblečení, zvířátko, knížku, sladkost, přáníčko, polibek či obejmutí. Může se vám v hlavě zrodit zajímavá myšlenka nebo nápad. V obálce pod stromečkem se dají naleznout peníze. Můžete dostat léky pro odolnost organismu. Jedná se zkrátka o bezpočetnou škálu nejrůznějších dárků.
Co však na Vánoce nikdy nedostanu?
S náhlým pročítáním Srdce blogu jsem právě docílila snadné odpovědi. Z archivu na mě vykukuje řada těch nejpodivnějších soutěží. U některých nevěřícně zakroutím hlavou, u dalších si vyprsknu právě mnou zpracovávajíc minerální vodu (z hlubokého nevěřícného nádechu mi krapet vyschlo v ústech) rovnou na monitor.
Znovu se ptám co mi Ježíšek k Vánocům nikdy nepřinese?
Jednoduchá odpověď. Nikdy nedostanu stejný talent vymýšlet takové soutěže jako Srdce blogu. Mají v sobě jedinečnost, která prostě patří jen a jen jim.

Veselé vánoce

23. prosince 2009 v 19:16 | An!tTa
Předem bych chtěla upozornit, že se jedná tak trochu o nehezkou parodii na ČR. Ježíšek má žlutou pleť, jelikož má žloutenku, zde velmi rozšířenou nákazu. Zbytek se snad dá pochopit.
Nudila jsem se, takže se na mě prosím nezlobte :D Heh :D


Blogový román - Napište knihu s Michalem Vieweghem - Kapitola X

23. prosince 2009 v 16:48 | An!tTa
Jedna z nejpopulárnějších literárních soutěží na internetu o cenu v hodntě 10 000 Kč a kapitolu v opravdické knize spisovatele Michala Viewegha.
Poprvé jsem věřila, že malinko uspěju. Že si mě třeba někdo všimne. Viděla jsem to doslova vytesané před očima :D
Podruhé jsem už ani tolik nedoufala, jen jsem si říkala: "Důležité je se zůčastnit."
Po třetí, jsem tak trochu zase doufat začala a s kapitolou si dala nejvíce práce.
Nyní jsem to odflákla a na vyhlášení výsledků dokoce ZAPOMNĚLA! o_O

M. Viewegh opět napsal komentář, kde sděluje, že se mu nejvíc líbil text, který napsal sám. Trochu mi přijde, že mu jeho tvorba připadá naprosto dokonalá. Já teda nikdy netvrdila, že jsem nejlepší. Je tu velká spousta ostatních, kteří prostě umí víc!

Mám chuť napsat parodii, kde se Katka Vránová bude jmenovat Krákalová a Linda s Petrou Liběna a Putrachta. Už mám něco načatýho, ale asi toho nechám :D a napíšu svojí verzi "Srdce domova".



Tentokrát bída :') heh...



Snow

19. prosince 2009 v 16:59 | An!tTa

Blogový román - Napište knihu s Michalem Vieweghem - Kapitola IX

7. prosince 2009 v 18:14 | An!tTa
Jedna z nejpopulárnějších literárních soutěží na internetu o cenu v hodntě 10 000 Kč a kapitolu v opravdické knize spisovatele Michala Viewegha.
V tomhle kole jsem potají malinko doufala, aby jen M. Viewegh zmínil ve svém komentáři alespoň mé jméno :) No dobrá, trochu troufalé přání, že?

M. Viewegh se pokusil o takovou netradiční omluvu, za to minulé přirivnání našich děl k dvouhodinovém čištění zubů. xD

Představte si dvůr řeznického učiliště a na něm nešikovného učně, který právě střelil prase do kolena (namísto do hlavy). Z porážkové pistole se dosud kouří, bolestí pološílené zvíře s kvičením lítá dokola a mistr, který možná není Mistrem všech řezníků, nicméně prasata zabíjí už asi pětadvacet let, říká:
"Nebylo to vůbec špatné, mladý muži, sám bych to nedokázal lépe."
Připadá vám jeho replika poněkud nevěrohodná? Nemáte pocit, že ve skutečnosti by mistr řekl něco jako "Co to sakra děláš, ty hovado levý?"
Ano, já mám ten pocit také, avšak někteří sebevědomí učni si nárokují pochvalu i za to, že trefili koleno.
Tolik k ohlasům na můj minulý komentář.

Někdy si taky nárokuju pochvalu, alespoň za to, že moje story má to a to a před těma nedostatkama chci doslova zavřít oči. Ale je to zbytečný.
Kritiko ke mně, ať ze mě může jednou být mistr! :D
Buťe rádi, když vám někdo něco zkritizuje a vytkne chyby. Ovšem bacha na zásadní rozdíl - urážky. Jednou mi na mojí jednu fotku na jednom literárn a fotograficky založeném webu jeden nejmenovaný čtenář napsal, že moje fotka sahá až na samé dno prdele, že je škoda, když si o sobě myslí, jak jsem dobrá a podobně. Bylo mi to... trochu líto :( Kritika je jiná, ta vás nutí pracovat na sobě. Tohle spíš tak trochu schodí...
No tohle jen tak naokraj :)
Vítězem se stal šťastlivec a vlastník kapitoly 5 (nyní také 9) Jakub Mráz.


Jestli chcete (A BYLA BYCH MOC VDĚČNÁ), přečtěte si obě díla a UPŘÍMNĚ se vyjádřete.












God morgon, good moning, guten morgen

5. prosince 2009 v 15:38 | An!tTa
...čili to, co můžeme s trochou všímavosti zahlédnout na ranní obloze:)

L+L (2) - Rada

3. prosince 2009 v 16:15 | An!tTa

2. Rada

Můj život vypadá asi takhle: jsem dcera nejslavnější módní návrhářky, se svou poněkud silnější postavou má moje budoucnost směřovat k modelingu a ještě mám řešit záhadnou otázku, proč chce máma plastickou operací docílit větších prsou.
Teda řeknu vám, o další problémy už vážně nestojím, mám jich na kontě víc než dost.
Je pátek. Jenže to pro mě neznamená zítřejší volno, jen další pitomý cvičný procházení po molu v šatech L+L. Sobotní škola se počítá jako normální pracovní den, ovšem s výjimkou, že spočívá celej jen o ladný chůzi a rovných zádech.
Naházím učebnice do batohu a sklíčeně vyrážím podél naší vily až k vrátkům luxusního plotu. Zahlédnu pošťáka, jak vhazuje do naší schránky štos bílých obálek, nejspíš adresovaných mámě. Po delším pozorování zjistím, že schránka už začíná praskat ve švech, a tak pošťákovi pomůžu zbytek dopisů odnosit přímo mámě do její nově zřízené pracovní kanceláře u nás ve vile. Pošťák Colvin mě zná skoro už jako svoje vlastní boty, takže mu ani nemusím vyprávět, jak se mi dneska zase nechce do školy, jakej mám vztek na svůj život a tak dál. Když se někdy navzájem potkáme, na chvilku společně poklábosíme.
Alex Colvin v sobě skrývá duši třicetiletého flegmatika, všechno bere v pohodě, takže už jen kvůli jeho povaze bych si u něj vylívat srdíčko a očekávat konejšivý rady nemohla. Vždycky na všechno jenom nepřítomně pokýve hlavou a řekne: "No jo, Rossie, já zas v tvým věku děsně toužil po slávě. Chtěl jsem se vždycky stát rockerem. Hele něco ti zazpívám, Linkini vydali zrovna novej singl…"
A pak mi tam začne pět tu samou písničku několikrát dokola. Zpívá hrozně falešně, někdy je to fakt sranda.
Když se pošťák Colvin otočí směrem k dalšímu domu, aby pokračoval ve své práci, spiklenecky na mě mrkne.
"Nandej jim to ve škole! Rovná chůze, dokonalej pohled…" začne předvádět modela na molu. Podlomí se mu kolena a skončí pokořeně na chodníku. Závidím mu ten jeho kladnej přístup k životu. On je jednou z hlavích rekvizit mýho života. Jeho úsměv se stal po čase takovou mojí každodenní potřebou.