Říjen 2009

Podzim

24. října 2009 v 19:39 | An!tTa

RYTINY.cz 01

14. října 2009 v 15:36 | An!tTa
Ano, výsledku už jsou tady. Když jsem se to dozvěděla, strašně mi bušelo srdce a ani nevíte, jak se mi klepaly ruce! Byla jsem kvůli tomu strašně nervózní.

Jedná se o výhru - knihu (černobílou) za 100 Kč, kde bude 10 vítězných povídek. Přišlo 60 prací, z toho i několik ilustrací a básniček. Už to vím. Už vím, jestli jsem to dokázala.

A dokázala! :-)
  
V listopadu se to dá přes net koupit. Snaha se vyplatila. Konečně jsem vyhrála literární soutěž. Jsem neuvěřitelně šťastná. Strašně moc... JO. JO. A JO! :D



L+L (1) - Rossie Laneová

13. října 2009 v 13:58 | An!tTa
Patnáctiletá Rossie Laneová, dcera nejslavnější módní návrhářky, nemá zrovna nejlehčí život. Potíže ji neminou ani doma, kdy se její rozvedená matka začne chovat podeřzele divně... Čti dál a komentuj, pokud tě zaujme příběh!
  
1.Rossie Laneová

Jmenuju se Rossie Laneová, je mi patnáct let a budu vám vyprávět příběh, který se mi přihodil loňské léto. Všechno začalo jedním nevinným rozhovorem pro americký pořad American Life, kde se téměř polovina otázek týkala matčiny módní kolekce L+L, záhadným mužkým hlasem v mámině telefonu a módní přehlídkou v Los Angeles.
Moje mamka se jmenuje Lindsay Laneová a je to nejúspěšnější módní návrhářka v celé Americe. Znají ji tisíce lidí, denně jí přichází obrovská spousta dopisů a když se jí chcete dovolat, má věčně obsazeno. Oblečení L+L je snad tou nejoblíbenější značkou za posledních tisíc let. Holky u nás ve škole se poslední dobou baví už jenom o L+L. Jsou tím doslova posedlý.
Ale jestli si myslíte, že mě berou jako nějakou hvězdu, pořádně se mýlíte. Ve škole, kterou musím pravidelně navštěvovat, nás učí především ladně se pohybovat, kombinovat oblečení, pózovat před objektivem fotoaparátů a tak. Samozřejmě máme také povinnou matiku, angličtinu a přírodní vědy. A vůbec, jazyků tam máme nespočetně. Učím se německy, francouzsky, španělsky, italsky, rusky a tenhle rok mě donutili začít i s japonštinou. Tohle je totiž soukromá škola pro modelky.
Bude to znít možná divně, ale já vůbec nemám postavu modelky. Jsem dost při těle, malá a jazyky mi stejně vůbec nejdou. Víte, potřebujete jich umět hodně, když vás v budoucnu čeká tolik cestování.
Moje mamka je zaslepena představou, že ze mě taková modelka jednou vyroste. Ale já bych radši dělala něco docela normálního.
Spolužáci mě zrovna dvakrát nemusejí. Všichni jsou opravdu dokonalí, já jediná tam prostě nezapadám. Kluci se mnou nikdy nemluví normálně, dokážou mě nanejvýš urážet.
Ano, máme ve škole také spoustu modelů. Někteří jsou fakt strašně zženštilí.
Jestli čekáte, že vám teď začnu vyprávět o tátovi, hluboce se mýlíte. Tátu nemám, jelikož se mamka rozvedla. Vlastně se tátovi ani nedivím. Moje máma je hysterická, nervózní a pořád někoho komanduje. No prostě k nevydržení.
Žiju teď sama s mamkou v New Yorku. Táta odjel do Kolumbie, narodili se tam jeho rodiče.
Můj další problém je Katharine Clarková. I když je jí teprve šestnáct let, už má úspěch v celé Americe. Ne, že bych jí nějak záviděla. Jen mi vadí, že s ní tráví moje vlastní matka mnohem víc času s ní, než se mnou. Prakticky už ji bere jako svou další dceru.
Dnes večer se griluje u nás na zahradě před vilou. Mojí povinností se stává slušné chování a ochota k hostům.
"Kdepak máme solničku?" rozhlédne se po stole teta Margaret. Nosí takové ty brýle, jako mají přísní profesoři. Vypadá v nich hrozně směšně.
"No tak, Rossie, zlatíčko, podej přece tetě Margaret sůl," pobídne mě netrpělivě máma, když si všimne mého nepřítomného výrazu. Někdy se takhle zadívám na jedno místo a vůbec nedokážu vnímat, co se kolem mě děje.
Nahnu se pro solničku, a když už mám pocit, že jsem všechno bezchybně zvládla, poliju se pomerančovou šťávou, která ještě ke všemu vystříkne tetě Margaret do obličeje. Fajn, vítejte v mým životě. Tohle je normálka.
"Rossie, dávej přece pozor…" zašeptá máma rozpačitě a podá mi nenápadně ubrousek. Polita horkem od hlavy až k patám si rychle párkrát očistím šaty.
Teta Margaret si podá tu solničku nakonec sama a zklamaně nad mým výkonem zakroutí hlavou.
Později večer si prarodiče chtějí zavzpomínat na různé hity vedoucí kdysi hitparády ve starověkých rádiích. U nás vede jednoznačně ABBA.
"No tak vespolek! Protáhněte si pěkně tělo!" zvolá po večeři děda. Jako pecka zůstanu sedět u stolu. Zasloužila bych si opravdu medaili za statečnost.
"Rossie! Pojď se taky přece přidat!" křičí vesele strejda.
"Ne, promiň," ohradím se mrzutě, "bohužel musím něco zařídit."
"Ale holka, make-up si můžeš zkontrolovat později," zasměje se s domněnkou, že právě ve své fantazii vymyslel jeden z nejlepších vtipů v historii, "tak copak vás vlastně naučili ve škole?"
"Bereme valčík a tak různě," zkroutím obličej do jakéhosi úšklebku.
Tanec není zrovna mou parketou. A jestli jde o parkety, maximálně se na ně dokážu padat.
Máma mě pošle spát. Prej jsem nevděčná.
Napustím si horkou vanu a svoje rozházený nervy zkouším dát dohromady máminou relaxační hudbou.
Chtěla bych žít normálně. Třeba někde na vesnici. Moje máma je každou chvíli v novinách. Občas tam nafotí i mě. To pak máma zuří, protože se za mě stydí. Když jsem byla malá, řekl mi doktor, že trpím obezitou.
Máma mě v tu dobu brávala do plaveckého bazénu a nutila mě tam v kuse bez přestávky plavat denně tři kilometry. Až když mě začaly chytat křeče, dala mi na chvilku pauzu.
Jednou se někomu podařilo vyfotit nás společně v bazénu a poslat snímek do nejpopulárnějšího bulvárního časopisu v Americe. Druhej den se v novém vydání časopisu objevil článek na téma "Po kom je Rossie Laneová?" Napsali o mně sprostou lež, že jsem prej adoptovaná.
Máma ty noviny roztrhala a pak brečela. Brečí často, hlavně když jde o bulvár.

Ráno je u snídaně neobvyklý ticho.
"Rossie, tady máš, "podá mi máma nakrájenej grepfruit, "prospěje ti to."
Poslušně si od ní vezmu snídani. Moji obezitu řešíme dodnes.
Po jídle popadnu tašku a spěchám do školy. Zvolím pomalejší běh, ranní cvičení neuškodí.
Když doběhnu ke škole, jsem strašně vyřízená. A zpocená. To není zrovna moc povzbuzující začátek.
"Kam letíš, Laneová?" zajímá Amandu, jednu z nejdokonalejších modelek. Ředitelka jí dává za vzor školy.
Zrovna Amandě bych se i s tím mým nejmenším tajemstvím nikdy nesvěřila. A už vůbec ne s tím, že se snažím zhubnout.
"Ehm… našla jsem zalíbení v běhání," vykoktám," je to bezva sport. Tvaruješ tak postavu, zpevňuješ svaly…"
Názorně si plácnu do stehna, ale moc zpevněně se zatím nejeví.
Amanda vzhlédne od nejnovějšího mobilu s dotykovým displejem, protočí panenkama a dál si nerušeně s někým esemeskuje.
Zaměstnám svoje ruce bezvýznamným zaplétáním pramínků mých zrzavých vlasů. Zrzky jsou sice podle lidí vzácný, tím pádem bych na svojí barvu vlasů měla být hrdá. Jenže mně se ta barva prostě nelíbí. Je mi víceméně odporná.
"Hele… a … Rossie?" podívá se na mě svýma modrýma očima a neuvěřitelně dlouhýma řasama.
Zamyslím se nad příčinnou vlídného tónu v jejím hlase. Na tom něco bude.
"Hmm?" vzhlédnu.
"Jak to, že vlastně chodíš tak brzo?"
Pokud potřebujete rozšířit mezi lidmi nějakou informaci, sdělte ji Amandě.
"Ale… šetřím životní prostředí," prohodím rozpačitě, "navštěvuju každý ráno klub ochránců přírody a tam nás právě poučují o hromadné dopravě. Mají špatný vliv na ovzduší, zvlášť tady u nás New Yorku. Proto chodím pěšky hodně brzo z domova, abych to bez autobusu stihla. Přitom si ještě rychlou chůzí trénuju svaly, takže většinou přijdu o něco dřív, než kdybych jela autobusem. Vidíš, je to výhodný. Naučíš se vstávat brzo, ještě k tomu pomůžeš přírodě a zpevníš svaly."
"Páni…" pokýve uznale hlavou.
Už vidím ty bulvární nadpisy Rossie Laneová chrání přírodu.
Rozhodně lepší verze než Rossie Laneová se opět snaží zhubnout.

První hodina se stane poklidnou chvilkou ve společenské místnosti, kde chodíme občas s holkama popíjet kávu a tak. Paní Willsonová nám každé rozdá čtvrtky formátu A3 a nabídne horkou čokoládu. Willsonová je jedna z nejmilejších učitelek na škole. Jinak je to samý "vážně byste měla trochu zabrat", "zapracujte na sobě" nebo taky "vy sem fakt nepatříte, slečno." Většinou se jedná o zkušebním předvádění šatů na molu nebo pózování před foťákem.
Zkoušíme navrhovat svatební šaty.
Pomáhá nám to vcítit se do role mé matky a dalších návrhářek. Bereme to jako typickou výtvarnou výchovu.
Po dvouhodinovce je společenská místnost opět volná i pro další třídy.
Samotná se tam usadím v rohu u okna a chystám se občerstvit zeleným jablkem, mezitím co holky flirtují na chodbách s modely z vyšších tříd.
V půli přestávky mi dělá společnost nemožně tupá Sabine. Její IQ zdaleka neodpovídá ani dužině cukety, ale zase musím uznat, že se ke mně chová moc mile.
"Mám plnou hlavu toho podzimního photoshootu," svěří se mi, když se i ona začne občerstvovat. Vždycky nosí sendviče s tuňákem.
"Jo. Budou mi muset opět zretušovat celej obličej. Páni to bude zas práce…" pronesu dramaticky.
Je mi jedno jestli se fotí nějakej podzimní photoshot. Ať si retušujou, co chtěj, když je to baví.
Po přestávce nás čeká matika, jeden z nejobyčejnějších předmětů, který zde najdete. Je to takový uklidňující počítat ty zlomky a rovnice a přitom zjišťovat, že konečně děláte něco, co je běžný i v normálních školách.
Zbytek školního dne mi zaplní japonština, tělocvik a angličtina. Při odpoledním vyučování fotíme ten podzimní photoshot, o kterém se zmiňovala Sabine.
Vizážisté s námi mají hodinu práce. Podotýkám, že na mě musejí naplácat víc než pět vrstev make-upu, aby mě mohli vůbec přidat na fotky k ostatním.
Různě pózujeme před bílým plátnem. Stylistka se poprvé v životě spokojí s mýmy vlasy, prý že jsou pro podzim jako stvořené. Zapletou mi je do dvou copů a na hlavu mi nasadí takový khaki klobouk, zdobený dubovým listím. Moje obavy o děsivém odrazu v zrcadle se vůbec nevyplní. Nevypadám zas tolik příšerně, jak jsem se předtím domnívala.
Fotograf je spokojen až po třech hodinách pózování, a tak se domů vracím kolem sedmé hodiny večer.
Připravím k veřčeři zeleninový salát, toasty a plátky sýra.
S mámou se pustíme mlčky do jídla, místnost naplňuje jen tiché cinkání příborů. Máma mě každou chvíli zpraží přísným pohledem.
"Rossie," pronese ztěžka.
Nervózně rozžvýkám plátek okurky.
"Objednala jsem se na další týden k plastické operaci, do té doby, než se vrátím, moje místo tady doma zastoupí teta Margaret."
Okurka mi uvízne v hrůze staženém krku.
"Bude to jen na pár dní, neměj strach," pokouší se uklidnit mou mysl, když si všimne, že můj obličej začíná ubývat na zdravé barvě. Ještě chvíli a budu připomínat ten zelenej salát.
"Mami, a kvůli čemu jdeš zase na plastiku?" vymáčknu ze sebe. Plastická chirurgie je prakticky jejím druhým domovem.
"Jde o další módní přehlídku. Potřebuji do té doby zvýraznit mou ženskost."
"Ženskost?" opakuju po ní rozhozeně.
Přesvědčena svým tvrzením si ukáže směrem na prsa.
Teď už fakt zezelenám víc jak ten salát.


Proč Lindsay Laneová plánuje zvýraznit svoji ženskost?
Jak dopadne zimní photoshoot?
A koho Rossie potká při pozdním návratu domů?
To vše v příštích dílech!

Hlavní postavy L+L

3. října 2009 v 19:05 | An!tTa

Rossie Laneová


Věk: 15 let

Rossie je dcera jedné nejslavnější módní návrhářky kolekce šatů L+L. Žije s rozvedenou matkou v New Yorku, její otec se přestěhoval do Kolumbie, kde se narodily i jeho prarodiče.
Rossie nenávidí svojí postavu, svůj život a nejvíc ze všeho slávu. Chtěla by poznat opačnou tvář života - samotu. Proto si najde brigádu na ostrově Nového Zélandu - pastvu ovcí, kde pozná ten svůj vysněný nový život.

Lindsay Laneová


Věk: 35 let

Lindsay Lane je nejslavnější módní návrhářkou na světě. Má jednou dceru Rossie a doufá, že se stane modelkou. ovšem její dcera s tím rozhodně nesouhlasí....